Karel Čapek
V roce 1922 vstoupil v platnost zákon, jímž se ze skupiny měst pražských vytvořila Velká Praha (Královské Vinohrady byly do té doby samostatným městem), a Městské divadlo na Královských Vinohradech se stalo reprezentativní scénou hlavního města nové republiky. Mělo pro to všechny předpoklady. Nedlouho předtím, v roce 1919, se po dramatickém odchodu zpěvohry změnilo ve scénu ryze činoherní, kterou režisér Karel Hugo Hilar během období svého působení ve funkci uměleckého šéfa (1914–1920) pozdvihl na nejvyšší úroveň. Dosáhl toho výběrem repertoáru, posílením uměleckého souboru, svými invenčními režiemi a experimentálními uměleckými výboji. Městské divadlo v tomto období předstihlo i Národní divadlo, které právě prožívalo období přechodné stagnace. V roce 1920 se Hilar rozhodl odejít z Vinohrad do Národního divadla a vedení vinohradské činohry se od září 1921 ujal zkušený divadelník Jaroslav Kvapil. Ten usoudil, že bude potřebovat vzdělaného spolupracovníka, a od 1. října 1921 angažoval jako dramaturga Karla Čapka. Čapek zrovna prožíval několikaleté období naplněné především divadlem, zabýval se jím jako novinář, jako autor (v roce 1920 byla uvedena jeho hra Loupežník) i jako člověk – měl blízký vztah s herečkou Olgou Scheinpflugovou. Navíc si Čapek, známý svou touhou pronikat do tajů různých oborů, chtěl zblízka prohlédnout, „jak se dělá divadlo“. Tohoto poznání se mu pak během vinohradského angažmá dostalo měrou vrchovatou. Funkce dramaturga byla tehdy jiná než dnes – neočekávalo se, že dramaturg bude razantně zasahovat do textů určených k uvedení nebo že bude chodit na zkoušky, šlo hlavně o výběr titulů do repertoáru, a k tomu měl Čapek mimořádnou erudici a předpoklady.
K. Čapek: rukopis hry Věc Makropulos, 1922Kromě úvazku na Vinohradech tedy mohl být zároveň členem pražské redakce Lidových novin, navíc v té době pracoval na románu Krakatit (dokončen 1923) a na hře Věc Makropulos. Městské divadlo nesledovalo vyhraněný ideový program, a repertoár tedy mohl být eklektický, což Čapkovi sice usnadňovalo práci, ale zároveň mu to vadilo. Navíc ho mrzelo, že do Městského divadla nechodí lidové publikum, přál si, aby vinohradská scéna měla i „horší obecenstvo“, naivní, „nevzdělané“. Na Vinohrady však chodilo hlavně publikum z měšťanských kruhů a Čapek se snažil omezení daná charakterem publika prorazit. Nechtěl se divákům podbízet, snažil se prosazovat hodnotné hry současné i klasické a zároveň se chtěl co nejvíce přiblížit svým představám o otevřeném divadle pro širší publikum. Začal tedy sám režírovat a zdárně nastudoval sedm titulů. Mezi nejúspěšnější patřila Zeyerova Stará historie, jejíž premiéra se konala už 37 dní po jeho nástupu do funkce dramaturga(!).
Čapek režisér vždy usiloval o to, aby herci měli dostatek prostoru, podle něj měl být režisér sice všudypřítomný, ale zároveň neviditelný. Ke každému textu přistupoval jinak, snažil se najít správný klíč, hledal nové možnosti divadla nebo oživoval staré – např. právě u Staré historie vyšel z postupů komedie dell’arte. Dále nastudoval tři Molièrovy aktovky, ale i vážná dramata (např. Gheónův Chléb, Shelleyovu tragédii Cenci, Věc Makropulos, dále Šrámkova Plačícího satyra a Aristofanovy hry…).
S herci pracoval jinak než ostatní režiséři. Přední herec souboru Zdeněk Štěpánek popisuje ve svých vzpomínkách zkoušky s režisérem Karlem Čapkem jako zábavnou hru ve hře, při níž se celé jeviště jakoby rozesmálo a roztančilo jeho neočekávanými nápady, herci si připadali jako studenti, s nimiž kantor vymýšlí všelijaká uličnictví…
Velký úspěch (zejména autorský) znamenala pro Karla Čapka světová premiéra jeho dramatu Věc Makropulos. Základní námět – pověst o ženě, které se vyhýbala smrt, zřejmě slyšel na zámku v Chyších, kde krátce působil jako vychovatel syna hraběte Lažanského. Inscenace měla výborné herecké obsazení, roli Emilie Marty hrála impozantní Leopolda Dostalová, do role Kristyny Čapek obsadil svou přítelkyni Olgu Scheinpflugovou.
I zkušená herečka Dostalová oceňovala Čapkův režijní přístup, zejména jeho přesnou představu o jednotlivých postavách hry.
Vinohradské režie Karla Čapka přinesly i další zisk – Karlovi se podařilo získat ke spolupráci bratra Josefa a objevil v něm originálního jevištního výtvarníka. Svěřil mu výpravy u většiny svých režií (kromě dvou) a Josef je obohacoval svou invencí. Přišel např. s nápadem použít jednu variabilní dekoraci pro celou hru, což tehdy nebylo obvyklé.
Karel Čapek se brzy s divadlem sžil, velmi rád pobýval mezi herci (Z. Štěpánek vzpomínal, jak Čapek sedával o pauze mezi herci v rekvizitárně a povídal jim o divadle, takže se pauza často měnila v divadelní seminář). Čapek se zajímal i o další profese, seznamoval se s prací osvětlovačů, truhlářů i rekvizitáře…
Během Čapkova poměrně krátkého angažmá na Vinohradech došlo také k setkání, které ho silně ovlivnilo – 22. března 1922 po představení Jiráskovy Lucerny byl představen prezidentu Masarykovi.
Výpověď z funkce dramaturga Karel Čapek podal k 31. březnu 1923. Vysvětlil ji zdravotními důvody, cítil se přepracovaný, nemoc páteře se zhoršovala. Čas, který se rozhodl věnovat „průzkumu divadla“, končil a Čapek ho potřeboval pro své další autorské záměry.
Vinohradské divadlo si však Karel Čapek navždycky zamiloval a vinohradský soubor se ještě za jeho života i v letech pozdějších znovu a znovu přihlašoval k němu i k jeho dílu a jeho hry se navzdory různým peripetiím na vinohradské jeviště znovu vracely a stále vracejí.
Napsáno s využitím publikace F. Černého Karel Čapek ve Vinohradském divadle