Sešli se při první čtené zkoušce komedie A. N. Ostrovského Les ve staré zkušebně DnV. Jako už několikrát v této sezoně je mnoho věcí poprvé.
Poprvé se na obsazení hry vedle opor vinohradského souboru Daniely Kolářové (v hlavní roli statkářky oplývající rovnou měrou bohatstvím, autoritářstvím a milostnými choutkami), Oldřicha Vlacha, Lucie Juřičkové, Pavla Baťka, Jiřího Plachého a Jiřího Čapky objevují dva výrazní herci střední generace – Kamil Halbich a Václav Svoboda. Ten první hraje provinčního tragéda Nešťastlivce, zmítaného náklonností k alkoholu a vášněmi romantických hrdinů, jež má ve svém hereckém oboru na repertoáru. Ten druhý hraje komika Šťastlivce, pokleslého představitele milovníků, který se, díky své fyziognomii (a náklonnosti k alkoholu) musel „přehrát“ do nového oboru. Přidejme k nim ještě Zuzanu Vejvodovou, Luboše Veselého a Marka Holého, kteří jsou v souboru první sezonu – a na nečekaná a neotřelá setkání hereckých osobností je zaděláno.
K tomu poprvé v Divadle na Vinohradech režíruje Daniel Hrbek, známý svou úspěšnou divadelní prací v souboru CD 93 a později ve Švandově divadle. Od předního herce Léblových postmoderních inscenací dostudoval a dozrál Hrbek v pozorného režijního interpreta komediálních situací, který při jejich jevištním ztvárnění svou režii nevystrkuje na odiv před záměry autora a herecké umění.
A poprvé v historii DnV se na jeho repertoáru objeví i geniální společenská klasická komedie
A. N. Ostrovského. Poprvé zde bude síla lidské lásky vyjádřena ekonomicky, výší odpíraného věna, poprvé zde bude s vidinou krátkodobého zisku prodáván les nastojato, poprvé zde lokajské postavy s oportunními, nám v této zemi tak pochopitelnými povahami budou podlézat svým pánům, aby jimi mohli manipulovat, poprvé – alespoň v komedii – přiměje herec svým úchvatným výkonem podvodníka, aby vrátil ukradený majetek…
Je tu tolik poprvé, že nám nezbývá než věřit, že diváci věnují poslední premiéře této sezony tolik pozornosti a zájmu, jako věnovali té první (a všem ostatním).
–dral–
Daniela Kolářová na čtené zkoušce
Před divadlem byla při premiéře přistavena originální „pragovka“ ze sbírky Automuseum Praga pana Příhody. Tentýž vůz jezdil po Praze ve třicátých letech, aby panu továrníkovi Lhotskému propagoval jeho zbrusu nový bonbon „Hašlerka“.
Poprvé jsem se s Hašlerem setkal, snad jako většina dětí mé generace, jako s ruličkou černých bonbonů. Postupně se odlupovaly, ale jejich balení nebylo příliš praktické, protože ten vrchní bonbon na sebe vždy nalepil v kapse všelijaké klukovské smetí. Pofoukal se, olízl a směle vycucal. To jsem tehdy vůbec neměl ponětí, že ty cucavé dropsy mají něco společného s písničkami, které si moje maminka občas pobrukovala a zpívali je i naši otcové u táboráku v trampské osadě u Sázavy. Měl jsem jako dítě a ještě dlouho potom pocit, že jsou to písně lidové, a o osudu písničkáře jsem netušil vůbec nic. A to i přesto, že i moji rodiče a příbuzní pobývali a také mnoho z nich zahynulo v podobných „rekreačních“ zařízeních. V jednom z nich nakonec zemřel i Karel Hašler.
Na veřejné generálce se stalo něco zcela neobvyklého. Publikum aplaudovalo vestoje. Jak dlouhá byla děkovačka, nikdo neměřil. Přidávalo se ale dvakrát a ke zpěvu se připojila většina diváků.
Jeho bohatý osud mě začal zajímat také v souvislosti s dneškem, kdy vidíme řadu českých mimů, kteří se pohybují v rozpětí mezi zábavou a uměním. Tahle pro Hašlera příznačná dvojdomost, kdy se hranice mezi kumštem a kýčem může zdát jen nepatrná, není tedy nic nového. Hledal jsem proto dramatika, který by dokázal zpracovat nejen osud tohoto barda, ale v souvislosti s tím tak trochu reflektoval i naši národní povahu, kterou vždy trochu popudí, že někdo přeroste průměr, že je úspěšnější než jiní, protože úspěch se v Čechách, jak známo, neodpouští.
Hra Pavla Kohouta Hašler… je na světě. Zrodila se také inscenace. Jen ty písničky tu byly už dávno před námi. Když si je budete v hledišti broukat spolu s herci, znamená to, že ještě stále (už nejméně pro pátou generaci) žijí a snad ani ta Písnička česká nezhyne.