K. Slunéčková (Margareta), Tennessee Williams:Kočka na rozpálené plechové střeše, r. S. Remunda, 1966
Narodila se jako Olga Sluníčková 8. dubna 1934 v Kladně, ale celé dětství prožila v Ústí nad Labem, kde si její otec pronajal restauraci U Černého koníčka. Po mnichovské dohodě, kdy se Ústí stalo součástí Sudet, prožila krušná léta českého dítěte v německé škole. Seděla v „oslí“ lavici a musela strpět i mnoho křivd. Nejenže nezatrpkla, ale po válce německým spolužačkám dokonce pomáhala. Ovšem nejpodstatnější pro ni bylo, že konečně mohla chodit do české školy, navštěvovat baletní hodiny i skautský oddíl. Už jako patnáctiletá se vydala na zkušenou do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Do Prahy se přestěhovala roku 1952, kdy byla přijata ke studiu herectví na DAMU. Své zážitky si začala zapisovat do deníčku, zvaného Pocitovník. (Když po její smrti byly některé pasáže zveřejněny, ukázalo se, že pod Olinčiným optimismem se leckdy skrývala spíš melancholie.) 1. února 1953 si zapsala: „Jsem tolik, tolik šťastná! Mohu říci, že poprvé za půl roku, který jsem v Praze, byla jsem pochválena!“ (Zmíněné pochvaly se jí tehdy dostalo od profesora herectví Vítězslava Vejražky.)
Angažmá ve Vinohradském divadle získala hned po absolutoriu. Její první rolí byla Kristla v Pleskotově dramatizaci Babičky, následovala Lidunka v Tylově Fidlovačce a v dalším roce zazářila jako Nataša ve Vojně a míru. Pro Karolinu začalo opravdu slunečné období, a nejen v divadle. Provdala se za někdejšího spolužáka z DAMU
Rudolfa Vodrážku a po narození syna se díky obětavé mamince brzy vrátila do divadla, kde na ni už čekaly výtečné role. Právě 60. léta patřila k jejímu nejšťastnějšímu období. V režii Jaroslava Dudka si například zahrála jednu ze svých nejmilejších postav – Janu z Arku v Anouilhově Skřivánkovi. V Pavlíčkově éře šla z role do role. Zatímco v roce 1966 zkoušela Margaretu ve Williamsově Kočce na rozpálené střeše, básník František Hrubín překládal – pro ni a Radka Brzobohatého – Cocteauova Dvojhlavého orla. Tragickou postavu Královny vystřídala v následující sezoně temperamentní Francouzka ve Feydeauově frašce Brouk v hlavě. Vzpomínám si na scénu s Otakarem Brouskem starším, který hrál jejího manžela – rodem Španěla a povahou žárlivce. Požádala jsem tehdy rodilého Španěla ze zahraniční redakce Československého rozhlasu, aby do své mateřštiny přeložil připsaný výstup, začínající žárlivou scénou a končící láskyplným smírem. Tenhle výstup
Měla vzácnou povahu; byla přející a velmi tolerantní, výborná kolegyně...
byl pokaždé odměněn bouřlivým potleskem z hlediště. A ve zkratce to vypovídá také o Olinčině hereckém rozsahu. Dokonale uměla interpretovat postavy tragické i komediální; byla přesvědčivá v tragédii stejně jako ve frašce a v psychologických dramatech dokázala odhalit ženské nitro s hlubokým citem, a přitom bez sentimentu!
Když si s rodinou pořídila rekreační chalupu ve Lnářích na Strakonicku, jako pravá venkovanka vyměnila parádní klobouk za babičkovský šátek a elegantní ohoz za montérky. Ráda zahradničila nebo chodívala do lesa na houby, přičemž se často učila novou roli. A o divadelních prázdninách jezdívala s rodinou do Malenic za Jiřinou Jiráskovou a Zdeňkem Podskalským. Jiřina, se kterou sdílela společnou divadelní šatnu, byla vlastně její důvěrnicí i rádkyní. Ve své pozdější vzpomínkové knize o Karolině napsala: „Měla vzácně nehereckou povahu, protože byla přející, velmi tolerantní, výborná kolegyně... Byla s ní legrace a uměla se zároveň vcítit do člověka, kterému se ubližovalo… Byla extrakt ženskosti, povahou, založením, figurou. Z divadelního prostředí to byla moje nejlepší kamarádka.“
Úspěšnou divadelní dráhu završila roku 1980 ve hře L. Hellmanové Lištičky, v níž ztvárnila alkoholičku Birdie. Bohužel život Karoliny Slunéčkové v tu chvíli už mířil k tragickému konci.
V roli Mančinky z Drdových Dalskabátů, kterou si poprvé zahrála na vinohradské scéně, hostovala o čtvrtstoletí později v Košicích a bylo to její poslední představení. V květnu 1983, už vážně nemocná, přišla pozdravit kolegy a rozloučila se optimisticky: „Já se vrátím!“ Bohužel 11. června podlehla rakovině plic ve věku nedožitých padesáti let. A nejen Jiřině Jiráskové se pak v Divadle na Vinohradech ještě dlouho zdálo, že slyší překotný klapot podpatků a že kamarádka Karolina Slunéčková zase vtrhne do divadelní šatny a s ní i její usmáté: „Celou noc jsem nespala, děláme to blbě, je to úplně jinak!“
Autorka pracovala jako dramaturg v DnV v letech 1966–1970.