L. Stroupežnický, Naši furianti, režie Václav Štech, 1912
Městské divadlo na Královských Vinohradech mělo být původně pouze činoherní scénou, ale už během stavby padlo rozhodnutí, že se stane divadlem vícesouborovým podle modelu Národního divadla. (Za tuto myšlenku lobboval zejména první vinohradský ředitel F. A. Šubert.) Důvodem byla nejen tradice operety a hudebního divadla na Královských Vinohradech, ale zejména obava, že činohra sama nepřiláká do nového divadla trvale dostatečný okruh vyspělého publika. Soužití činohry a zpěvohry (operety a opery) bylo od počátku problematické. Ještě za éry ředitele Šuberta, který zpěvohru hýčkal, upozorňoval tajemník Štech na to, že vinohradská opera nemůže konkurovat zavedené a nesrovnatelně lépe podporované opeře Národního divadla a Zemského německého divadla. Po Šubertově odchodu se ředitelem Městského divadla stal právě Václav Štech a musel k opeře a operetě zaujmout jasné stanovisko. Sám sebe sice považoval zejména za spisovatele a dramatika (jeho hry se skutečně uváděly, a komedie Deskový statek byla ještě před několika lety na repertoáru Činoherního klubu), ale zároveň měl solidní manažerské schopnosti, umění diplomacie a obratnost i patřičnou dávku pragmatismu. Po stávce v roce 1908, vyvolané Šubertovým odchodem, se divadlo ocitlo v ekonomickém propadu – dramatický úbytek předplatitelů vedl k výraznému poklesu tržeb (za první rok zaplatili abonenti hotově 139 178 K, ve druhém roce to bylo jen 76 703 K).
Štech věděl, že se diváci vždy odvracejí od divadla zmítaného vnitřními rozpory, a usiloval o znovunastolení umělecké i hmotné prosperity. Pomoci tomu mělo snížení počtu zaměstnanců z původních 317 na 247 a k získání příjmů byl také v srpnu 1913 zřízen biograf Minuta.
Na jeviště uváděl Štech nové dramatické kusy (např. Ibsenovy hry) i zdařilá operní díla (velký úspěch měla např. Bizetova Carmen, kterou ovšem soubor nastudoval s velkým vypětím sil), ale důraz kladl hlavně na veselohru a na operetu. Ve svých vzpomínkách z roku 1913 přiznává, že vždy stranil spíše veselému repertoáru nejen jako ředitel divadla, ale i jako „znalec české duše“. Za povinnost divadelníků považoval hlavně „starati se o osvěžení českého života humorem“, protože – jak dále uvádí – doby jsou zlé a česká duše tone v hořkosti, nevraživosti a rvavosti(!).
Štech se skutečně snažil získat pro Městské divadlo atraktivní novinky, neváhal vyrazit do Vídně či Berlína „okouknout“ nové hry a usiloval o zakoupení práv k jejich provozování, sám také mnoho představení režíroval, i když se v tomto případě jednalo spíše o „secvičení“ her a operet. Výčet některých titulů, které Vinohradské divadlo ve Štechově období postupně uvádělo, zní půvabně a poskytuje obraz o charakteru repertoáru: Osudný manévr, Bonbonový král, Staré hříchy, Mořská panna, Kávová společnost, Naši furianti, V studni, Cudná Barbora, Korzár, Na letním bytě. Ředitel Štech sám nastudoval tituly V klubovní lenošce,
Miss Dudy, Naše suffražetka, Ach, ta láska, Strážný anděl domácnosti, Kupec benátský, Pošetilá panna a mnohé další. Diváci si měli z čeho vybírat, abonenti se vraceli a zisky opět vzrostly.
Václav Štech, tajemník a později ředitel Městského divadla na Královských VinohradechObliba operety vedla k její postupné převaze v počtu nasazených titulů i v počtu repríz, a rozpor mezi činohrou a zpěvohrou se prohluboval. Situaci postihl i respektovaný divadelní kritik Jindřich Vodák, který se zamýšlel nad obrovským úspěchem operety Dolarové princezny (dosáhla 107 repríz, což bylo v té době nevídané číslo). Ve svém článku vylíčil, jak tato opereta dokáže každý večer publikum doslova zvednout ze židlí, divadlo je narvané k prasknutí, diváci zpívají spolu s oblíbenými herci, a navíc je árie z této operety možné slyšet na ulicích i v obchodech. Opereta dodává divákům nadšení a energii, a to – jak přiznává velký milovník divadla Vodák – dnes činohra nedovede…
Napětí mezi oběma soubory pokračovalo i po odchodu V. Štecha z funkce ředitele divadla (1913) a nový ředitel dr. František Fuksa situaci také nevyřešil. Rozbuškou konfliktu se stal nadaný mladý režisér Karel Hugo Hilar, působící od roku 1914 ve funkci uměleckého šéfa. Hilar chtěl na Vinohradech vybudovat špičkový sebevědomý činoherní soubor, schopný plnit velké umělecké úkoly, ale měl pocit, že mu „překáží“ zpěvohra. Šatny i zkušebny měly omezenou kapacitu a oba soubory si začaly vysloveně vadit. Spor se vyhrotil 22. června 1919, kdy celé divadlo kromě členů činoherního souboru vstoupilo do stávky (včetně technických složek a orchestru) a společným „nepřítelem“ se stal právě Hilar. V rozbouřené atmosféře dokonce došlo na absurdní obvinění – Hilar byl nařčen, že v divadle odcizil koberce z chodby.
Jenže za Hilara se postavili novináři, spisovatelé, herci i politici a také ředitel dr. Fuksa. Spojené družstvo Nár. divadla – řídící orgán Vinohradského divadla – pak vydalo prohlášení vyzývající k tomu, aby od sezony 1919/1920 byla v Městském divadle na Král. Vinohradech provozována jen činohra a produkce jí příbuzné. Zpěvohra se musela z divadla vystěhovat, přešla do bývalého Pištěkova divadla a posléze zanikla.
Od sezony 1919/20 se Městské divadlo na Královských Vinohradech stalo divadlem výlučně činoherním a takovým už zůstalo.