Jako poslední premiéru končící sezony vypěstovali na jevišti Vinohradského divadla LES. Ale jaký? Jediný strom tu nestojí, aby jej mohla zmučená duše obejmout – zato opilců s kocovinou se tu v jedné chvíli motá hned šest, a publikum z toho má svátek! Jediné zviřátko nás nepotěší svým roztomilým čeníškem. Zato jsou tu zase jen „lidi, ach, lidi“, jak trefně řekne pan Halbich v roli Nešťastlivce na samý závěr této klasické komedie. Někteří z těch lidí – a to je na scéně provalí – jsou dokonce pouzí herci, „deklasované elementy“, jak zde zazní. Marně se snaží pan Svoboda předstírat lásku k lesnímu ptactvu slovy „křičím jako špaček a skáču jako straka“, všichni v něm hned poznají populárního komika a právem se mu smějí!
V tomto Lese beze stromů řádí paní Kolářová v roli statkářky Gurmyžské jako „Tartuffe v sukních“. Zcela neekologicky obchoduje s „lesem nastojato“, v čemž jí vydatně sekunduje pan Vlach. Ten, ač kostýmován jako lesník, se chlubí tím, že je obchodník, a jako svou zvláštní kvalifikaci uvádí, že je negramotný. I jemu se lidé smějí, jako by ztratili respekt k těm balíkům oběživa, které putují mezi panem Vlachem a paní Kolářovou a o nichž říká – rovněž směšný pan Plachý – „tisícovky lítají“. Smějí se dokonce i citům, které cloumají postavou paní Kolářové (a k jejichž opatření právě potřebuje onu hotovost), jako by to ani nebyly city, ale choutky.A vůbec – jak vypadá láska a milostné puzení v této lesní tišině beze stromů? Jsme svědky hned několika dostaveníček – pan Batěk je zamilován tak nešťastně, že hledá větev, na níž by se pověsil – to se mu ovšem na odlesněné scéně sotva podaří! Paní Vejvodová to s ním věru nemá snadné, a není divu, že ji to táhne do vody. To pan Holý, když pochopí, po čem touží postava paní Kolářové, ukáže tolik mužnosti, že sklidí potlesk na otevřené scéně. A což teprve, když paní Juřičková rozestře na scéně deku a na ní před panem Svobodou své půvaby – ne, to se nedá slovy popsat, to je třeba vidět!Lesní zpravodaj si z divadla odnáší poznatek, že za dva měsíce intenzivního zkoušení lze na jevišti rozhodně připravit opravduúčinnou komedii, nikoli však vypěstovat lesní idylu. Chcete-li se tedy samotářsky oddávat lesním vůním, cvrlikání ptactva a vznešenosti lesních velikánů – nechoďte do Divadla na Vinohradech na Les. Pokud Vám ale stačí se ve společnosti jiných lidí od srdce zasmát lidským – tedy i svým vlastním – slabostem, je právě tento Les místem, které hledáte. –dral–