​Režisér Jaroslav Dudek

​

​

Narodil se 17. ledna 1932 v Turnově. Po maturitě na tamním gymnáziu se stal posluchačem režie na pražské DAMU. Z tehdejších absolventů byl patrně jediný, kdo nemusel „jít na zkušenou“ do oblastního divadla.

DIVADLO S. K. NEUMANNA

(dnes Divadlo pod Palmovkou): I když během osmiletého angažmá nastudoval pětadvacet her, soustředím se pouze na dvě. Inscenace Dumasových Tří mušketýrů v dramatizaci Roberta Planchona se stala událostí sezony 1960/61. Jan Skopeček, který si v tomto legendárním představení zahrál celkem patnáct postav, později napsal: „Určitě se mě zeptáte, s kterým režisérem jsme si nejvíc padli do noty. Byl to Jaroslav Dudek, výborný člověk!“ (Ve sboru statistů provolával „Vivat!“ i tehdejší kulisák a pozdější spisovatel Bohumil Hrabal.) V červnu 1961 byla čs. premiéra Senohrabských grácií a zároveň první (a zdaleka ne poslední) tvůrčí setkání dvou Jaroslavů – Dudka, režiséra, a Dietla, dramatika.

DIVADLO E. F. BURIANA

(dnes Divadlo Archa): Umělecký šéf Karel Novák hned v první sezoně 1960/61 způsobil rozruch inscenací Nosorožce od vrcholného představitele absurdního divadla E. Ionesca, ale na jeho nejnovější hru Král umírá si už netroufal. Naštěstí souhlasil, abychom oslovili Jaroslava Dudka. Ten ovšem přikývl až po pečlivém prostudování textu. Dudek experimentoval vlastně od samého počátku, než nakonec vznikla fascinující tragikomedie o posledních věcech člověka.

DIVADLO NA VINOHRADECH

Řádným členem se stal v roce 1962, ale až po třiceti letech zveřejnil, čím ho Vinohradské divadlo okouzlilo: „Duch toho místa, jeho aura, jeho tajemství, genius loci. A také tvořit tu lze jen v pokorném zaposlouchání se do něj. Největší poklad, který Vinohradské divadlo má, jsou diváci. Režisér musí znát své publikum stejně dobře jako herce.“ Snad právě proto při režijních dozorech sedával mezi diváky.

​„Režisér musí znát své publikum stejně dobře jako herce.“

V lednu 1963 měla na Vinohradech čs. premiéru Čapkova Válka s Mloky v dramatizaci Pavla Kohouta a s podtitulem musical-mystery. Režisér Jaroslav Dudek ji realizoval jako televizní přenos z různých částí světa krátce před jeho zkázou. V samotném závěru přenesl scénickou iluzi až do hlediště, které jako by se změnilo v poslední „člověčí“ ostrůvek uprostřed Mloků. Od května 1966 byl na repertoáru Obaldiův Vítr ve větvích sasafrasu a o rok později Kohoutův August August, august. Právě tyto dvě Dudkovy inscenace jmenoval Sergej Machonin jako „příklady atraktivních senzací a zároveň příklady toho, že je možno i v těchto žánrech dávat věcem bohatý smysl“. A do třetice všeho dobrého Hrubínova hra Oldřich a Božena. Básník mi o prázdninách před premiérou mj. napsal: „Na dnešek jsem měl sen o premiéře. Na jevišti bylo plno lidí v rytířských krojích. Pak na ně vyšel Hőger a já jsem čekal, kdy promluví, ale on jenom chodil. Nakonec mi koutkem úst pošeptal: Začneme, jen co se vzpamatuje Dudek.“

Když jsem se na začátku devadesátých let vrátila zpět na Vinohrady, bohužel už jsem neviděla Mistra a Markétku v Dudkově režii a s Milošem Kopeckým v roli „černého mága“ Wolanda. Stejnojmenný román Michaila Bulgakova převedl do působivého divadelního tvaru Jan Vedral. Ale v následujících pěti letech jsem s Jaroslavem Dudkem spolupracovala celkem na čtyřech inscenacích. Většinou jsme si o divadelních prázdninách (pokud Jaroslav vůbec nějaké měl) psali. A jednou mě dokonce pozval na chalupu u Nového Boru, kde právě pobýval s rodinou. Díky tomu jsem měla příležitost poznat ho také jako kuchaře. Dudkova filozofie vaření byla jednoduchá: „Jídlo chce čas, fantazii a lásku!“

A jak na manžela vzpomíná herečka Jana Štěpánková? „Byl workoholik. Dopoledne zkoušel, odpoledne točil, večer míval v divadle režijní dozor, v noci se připravoval na další den.“ Jedině talentovaný kumštýř a workoholik v jedné osobě mohl nastudovat i bezpočet televizních seriálů, které napsal jeho dlouholetý přítel Jaroslav Dietl. Televizní evergreen na motivy diváckých příběhů Bakaláři vznikl také ve spolupráci obou přátel a na obrazovce se udržel celých dvacet let!

Jaroslav Dudek zemřel v Praze 31. srpna 2000. S ubíhajícím časem je čím dál patrnější, jak velice nám schází. A nejen v jeho milovaném Divadle na Vinohradech!

Autorka pracovala jako dramaturgyně v DnV v letech 1966–1970.