Stavba Městského divadla na Královských Vinohradech byla od svého zahájení v únoru 1905 pro všechny místní obyvatele událostí prvořadého významu a těšila se také značnému mediálnímu zájmu – Vinohradské listy i další noviny pozorně sledovaly, jak se smělý sen postupně proměňuje ve skutečnost.
Stavební práce pokračovaly svižně, v prosinci 1905 už stály obvodové zdi a v lednu 1906 se začalo s montáží železných krovů. Byl nejvyšší čas začít myslet na to, co zvědavé budoucí diváky zajímalo víc než technické parametry budovy – na vnější výzdobu a hlavně na interiér divadelní budovy. V únoru 1906 proto vinohradští radní vyhlásili dvě soutěže „pro umělce národnosti české“. První soutěž na pylonová sousoší vyžadovala od sochařů poměrně rychlou akci – uzávěrka návrhů byla už 15. května téhož roku, druhá část soutěže vyzývala výtvarníky k vytvoření návrhu reprezentativní hlavní malované opony (to považovali zadavatelé zřejmě za obtížnější úkol, protože uzávěrku soutěže stanovili až na 31. srpen).
První soutěž obeslalo 14 autorů, porota (ve složení vinohradský starosta Víšek, uznávaní sochaři Josef Mauder a Stanislav Sucharda a autor celé stavební koncepce divadla, architekt Alois Čenský), udělila první cenu Milanu Havlíčkovi a druhou cenu Františku Úprkovi, bratrovi známého malíře Joži Úprky. Třetí místo obsadil záhadný výtvarník, který se do soutěže přihlásil pod bizarním pseudonymem „v bázni boží na rohoži“ a své skutečné jméno neprozradil. Vítěz soutěže – nepříliš známý mladý sochař Havlíček – navrhl pro budovu nového divadla dvě sochy – alegorii Statečnosti, třímající v ruce obnažený meč, a alegorii Pravdy, která v ruce drží zrcadlo. Sochy podle jeho návrhů skutečně vznikly a jsou důležitou dominantou vinohradské divadelní budovy dodnes. Svými monumentálními rozměry (výška téměř 7 metrů, váha 36 tun) drží zřejmě prvenství v rámci České republiky jakožto největší sochy umístěné na budově.
Soutěž na oponu divadla obeslalo 18 autorů. Porota (kromě starosty Víška a architekta Čenského v ní byli malíři František Ženíšek, Vojtěch Hynais a Max Švabinský) přisoudila první místo návrhu Vladimíra Županského, který vytvořil snově laděný výjev, jemuž dominuje půvabná Múza, snášející se mezi umělce shromážděné v jakémsi luzném háji. Druhou cenu získal Karel Špillar a autor třetího oceněného návrhu zůstal neznámý – nevystoupil z anonymity.
Vítězný návrh pochválila i odborná kritika (na rozdíl od výsledků soutěže na pylonová sousoší, které výtvarný recenzent K. Mádl pořádně sepsul a výtvarníkům obecně vyčetl, že nejsou připraveni řešit úkoly v dané prostorové situaci, protože jsou zvyklí na práci v ateliérech…) a Županský byl pověřen, aby podle svého návrhu oponu vypracoval. Realizace se poněkud protáhla a krásná opona byla v divadle umístěna až v roce 1909.
Práce na budově divadla pokračovaly, dokončovala se konstrukce střechy i kamenické práce v hledišti divadla, postupně se začalo odstraňovat lešení a „elegantní tvary bohaté architektury nořily se zvolna ze spousty klád a prken“, jak napsaly Vinohradské listy v říjnu roku 1906.
Práce se přesunuly převážně do vnitřních prostor divadla a změnil se způsob zadávání jednotlivých uměleckých úkolů – radní už nevypisovali časově náročné soutěže, ale vybraní umělci byli oslovováni přímo na konkrétní zakázky.
Nová budova postupně dostávala další důležité dominanty – pro balustrádě hlavního průčelí vytvořil sochař Bohumil Kavka čtyři polopostavy – personifikace Tragédie, Baletu, Opery a Komedie. (V 50. letech, kdy se Městské divadlo na Královských Vinohradech změnilo na Divadlo Čs. armády, měly být tyto sochy nahrazeny plastikami partyzánů a vojáků, naštěstí ale k realizaci tohoto nápadu nedošlo.)
Strop v hledišti ozdobila malba na námět „Hold umění vlasti“ (autor František Urban), v rozích nad jevištěm byly umístěny alegorie Opery a Činohry od Antonína Máry. Mnohé další práce a umělecké a řemeslné doplňky přispěly k tomu, že se nové divadlo ve své výsledné podobě stalo jednou z nejvýznamnějších budov pražské secese.
Před vinohradskými zastupiteli v tomto období stálo ovšem jedno důležité a nesnadné rozhodnutí: bylo třeba rozřešit otázku budoucí správy divadla a jeho provozu. Komu nové divadlo svěřit? Všem bylo jasné, že toto rozhodnutí bude mít i mnohé „politické“ důsledky – o správu a provozování divadla usilovalo více zájemců, kteří mezi sebou různě soupeřili, což s gustem komentoval dobový tisk. Nakonec zůstaly ve hře jen dva subjekty: soukromník Jan Vávra a Družstvo Národního divadla. Do Družstva Národního divadla, které disponovalo poměrně značným kapitálem, postupně vstoupilo ještě několik dalších důležitých jednotlivců i korporací, například bohatá Záložna Vinohradská. Členy Družstva, přejmenovaného posléze na Spojené Družstvo Národního divadla, bylo také několik významných a bohatých příslušníků aristokracie. Tak silnému sdružení nemohl žádný soukromník konkurovat, a správa i provoz budoucího divadla byly nakonec svěřeny Spojenému družstvu Národního divadla. Ředitelem nového divadla se stal František Adolf Šubert. Pro funkci ředitele velkého divadla měl tento muž všechny předpoklady – dostatek zkušeností, kterých nabyl jako ředitel Národního divadla v letech 1883–1900, i široký rozhled a odborné znalosti. Prvního ředitele Městského divadla na Královských Vinohradech připomíná krátká ulička po straně divadelní budovy – jmenuje se Šubertova…
S využitím publikace J. Hilmery Zbudování Divadla na Vinohradech