… ale také symbolistické drama o zlomu a konci toho světa, který bezpečně známe, či tragédie dvou idealistů, kteří narážejí na meze vlastní mravní celistvosti, nebo společenská hra vyjadřující rozčarování z křehkosti nezralé demokracie zmítané bezohledným radikalismem, případně obraz toho, jak se naše svědomí dožaduje pravdy a pravda ničí i v našich vlastních očích dlouho budované sebepředstavy.
To vše jsou možné klíče, jimiž lze „otevřít“ skrytý smysl Ibsenovy hry Rosmersholm, kterou uvedeme pod názvem Rebeka. Inscenační tým uměleckého šéfa DnV Juraje Deáka vychází z koncepce „velkého činoherního divadla“, v němž intimní je vždy součástí společenského. Proto je přesvědčen, že k takovému komplexnímu dílu, jakým Ibsenovo drama je, nestačí přistupovat jen z jednoho hlediska.
Jistěže je tu napínavý příběh s vyšetřováním záhadné smrti Beaty, manželky pastora Rosmera. Jistěže je tu také příběh osudové lásky nezávislé a svobodné Rebeky Westové, která byla společnicí zesnulé, ale stala se vlastně něčím víc než pouhou Rosmerovou ideovou souputnicí. Jistěže jsou tu společenské okolnosti boje o moc ve svobodě, jež nově pojmenovává odpovědnosti jednotlivých společenských vrstev. Ale jediný klíč by se v zámku, který odemyká Ibsenovo svědectví o životě moderní ženy a moderního muže, nejspíš zlomil a my bychom sotva vypáčili ze hry víc než tradované tvrzení, že je to „dvojznačné a svým způsobem nejzáhadnější Ibsenovo dílo“.
Máme ambici „přečíst“ pro dnešního diváka hru jako ucelené svědectví o údělu, kterým lásku a touhu dvou lidí obtíží proměňující se svět. Pro Ibsena to byl příběh velmi osobní, kladl mravně náročnou otázku, jejíž aktuálnost právě dnes nabývá na důležitosti: „Může se na budování společnosti vyrůstající z mravního ideálu účinně podílet i člověk, jehož svědomí je obtíženo vinou a vlastním nepřiznaným selháním?“
Co postava hry, to velký etický problém a vzrušující, napínavá cesta k jeho řešení
Ibsen Rebeku napsal v roce 1886 v Mnichově, rok poté, kdy se po jedenáctileté emigraci vrátil do rodného Norska, jež v roce 1884 zvolilo cestu k parlamentarismu. O této své klíčové hře sám říká: „Je to hra o lidech a lidských osudech. Jedná o boji, který musí každý opravdový člověk vybojovat sám se sebou, aby uvedl svůj způsob života do souladu se svým poznáním. Touha po poznání žene člověka od jednoho vítězství k druhému. Morálka, svědomí jsou naproti tomu velmi konzervativní. Mají své hluboké kořeny v tradicích a hlavně ve všem starém. Z toho pochází konflikt jedince.“
Co postava hry, to velký etický problém a vzrušující, napínavá cesta k jeho řešení. Co postava hry, to výjimečná herecká příležitost. Zvlášť náročnou výzvu představuje postava Rebeky Westové pro Dagmar Havlovou, která touto rolí oslaví své životní jubileum. Rosmerem bude Roman Zach, poprvé se představí na scéně DnV. Postavu rozvráceného intelektuála Brendela, při jejíž tvorbě se Ibsen inspiroval osudem filozofa Kierkegaarda, ale také Goethovým Mefistem, vytvoří Petr Kostka. Dále v inscenaci uvidíte D. Kolářovou, L. Veselého a O. Brouska ml.
Ibsen, stejně jako jeho současník Čechov, vidí a vyjadřuje všechny dodnes aktuální rozpory moderního člověka. Zatímco Čechovovy postavy rezignují na možnost promyslet svou existenci a jen žvanivě sní o budoucnosti, Ibsenovi hrdinové se snaží dostat rozpory světabytí pod kontrolu rozumu. Výsledky jednoho i druhého přístupu známe z vlastní žité zkušenosti jako krizi modernity. Oba autoři nám mají dnes co říci, možná jim porozumíme lépe než publikum v době, kdy své hry psali. Oba legitimně patří na scénu velkého činoherního divadla a oba také byli v DnV hráni. Ibsenova Rebeka však bude letos na zdejším jevišti nastudována poprvé, bezmála 130 let od svého prvního uvedení.
Autor je šéfdramaturg DnV.
Henrik Ibsen: Rbeka (Rosmersholm)
Režie: Juraj Deák
Překlad: Jan Rak
22. 2. 2013 premiéra v DnV