Od jara 1907 žily Královské Vinohrady dostavbou nového divadla. Budova se vyloupla z lešení a ukázala v celé velkoleposti, což vinohradští občané sledovali s hrdostí a nadšením. Noviny zřizovaly speciální rubriky, v nichž podrobně informovaly o postupu prací. Dokončovací práce se přesunuly do interiéru.
Ředitel F. A. Šubert chtěl divadlo otevřít k 18. listopadu, k tomuto datu byl v roce 1883 zahájen provoz v Národním divadle a Šubert tak chtěl jednoznačně dokázat, že nové vinohradské divadlo bude „druhým Národním divadlem“. Urgoval proto u stavitele i na radnici, vysloužil si tím pověst „potížisty“, ale svého cíle nedosáhl. Poslední úpravy hlediště nebyly hotové a pro slavnostní otevření divadla byl stanoven nový termín, 24. listopad.
Takto popisoval atmosféru vrcholících příprav redaktor Národních listů:
„Zajímavo bylo pozorovati v posledních dnech hemžení, jímž se hýbala celá rozsáhlá budova nového divadla na Purkyňově náměstí – mimochodem řečeno, na nejkrásnějším a nejšťastnějším místě, jaké jen mohli Vinohradští voliti nejen pro sebe, ale i pro nás Pražany. Vypadalo to, když jste přihlédli trochu z blízka, jakoby se celý dům hemžil od základů až po samou střechu. Nejrůznějších řemeslníků všude hotová mračna a v posledním týdnu dokonce celé noci nastaveny, jen aby dodržen mohl býti termín 24. listopadu, aby nebyla přepjata míra trpělivosti příliš nedočkavých. Do 3. hodiny ranní svítila celá budova do tmy a o 7. ráno, kdy ještě většina obyvatel Prahy i Vinohradů ani neví, je-li den, či noc, začínal tam čilý ruch už znovu…“
A co mohli netrpěliví a nedočkaví diváci od nového uměleckého domu očekávat?
O podobě a plánech divadla je podrobně informoval např. časopis Máj:
„... Obecenstvo nalezne tu pohodlí v Praze dosud neznámé. Široké koridory ve všech patrech, neobyčejně prostranné šatny, restaurační útulky, cukrárny, nádherný foyer, rozsáhlý vestibule – to vše poskytne 1300 divákům, jenž divadlo obsáhne, tolik pohodlné komunikace, že tu asi obecenstvo zdomácní. Za příjemných večerů možno v meziaktí promenovati, popřípadě poseděti na dvou velikých terrassách… V hledišti je 26 lóží, 288 sedadel v přízemí, 164 na I. a 365 na II. balkoně, na galerii 85 sedadel. K stání v přízemí je 200 míst, na galerii 100. Ceny míst jsou o 1/3 až o 2/5 nižší cen Nár. divadla.“
Zvědavost budoucích diváků dráždil i samotný průběh slavnosti, vybraní hosté se navíc mohli těšit i na umělecký zážitek – pro slavnostní den byl připraven program složený z novinek napsaných a nastudovaných speciálně k tomuto účelu.
A pak nastala neděle 24. listopadu 1907 a z balkonů i oken divadla vlály slavnostní prapory.
Už ráno se na rozlehlé Purkyňovo náměstí valily davy, byli tu obyvatelé Královských Vinohrad i tzv. Velké Prahy a zástupci a delegace z jiných měst. Přijížděli „nejpřednější úřední osobnosti i s arcibiskupem Skrbenským, zástupci vysokých i odborných škol, korporace, spolky, umělci, spisovatelé, žurnalisté…“ V davu bylo možné zahlédnout řadu dalších významných osobností – například literáty Vrchlického a Jiráska, mecenáše Hlávku, představitele aristokracie i mnoho divadelníků – herců, hereček i ředitelů jiných divadel. Nejdříve ve foyeru proběhl akt slavnostního předání divadla do správy Spojeného Družstva Národního divadla. V 11 hodin byl zahájen umělecký provoz divadla slavnostním matiné. Po předehře zkomponované J. B. Foersterem přednesl z balkonu divadla zahajovací projev přední český estetik prof. Otakar Hostinský.
Připomněl, že dobré divadlo může významně povznést kulturní úroveň národa a mělo by podporovat díla a umělecké výkony, z nichž je cítit touha po kráse a pravdě. Činohra předvedla dvě kratší hříčky a na závěr zazněla Smetanova Vltava.
Večer zhlédli hosté premiéru hry Jaroslava Vrchlického Godiva, s níž Vrchlický zvítězil v jedné ze soutěží o původní českou hru pro nové divadlo, které vypisovala Vinohradská záložna i další instituce. Kritik F. X. Šalda sice hru „ztrhal“, ale premiéroví diváci pod vlivem jedinečné atmosféry autorovi leccos odpustili a večer pro-
běhl ve slavnostním duchu. Inscenace pak dosáhla na svou dobu nevídaných 30 repríz, zřejmě především kvůli vrcholné scéně, kdy hrdinka jede městem nahá na koni – herečka sice měla na sobě tělový trikot, ale na jevišti důstojného divadla to i tak způsobilo senzaci.
Ve druhém zahajovacím večeru poprvé zazněla opera Karla Weisse Polský žid. Nové divadlo totiž mělo kromě činohry provozovat i operu a operetu. Toto spojení se později ukázalo jako problematické, ale zatím jsme ještě na začátku a všechno se jeví skvěle.
Při zahájení provozu mělo Městské divadlo 325 zaměstnanců – 36 členů činohry, 28 členů zpěvohry, 40 členů sboru, 50 členů orchestru a 16 členů baletu, dále účetního, dvě pokladní, kontrolora, dvě úřednice v kanceláři, divadelního mistra, 16 techniků, 6 zaměstnanců krejčovny a další asi padesátičlenný personál. Na všechny čekal nesnadný úkol: snést velké myšlenky „na zem“ a zahájit pravidelný provoz se vším, co k velkému divadlu patří…