Miloš Kopecký (Pan Apolek, malíř), František Pavlíček – Isaak Babel, Nanebevstoupení Sašky Krista, 1967
Vy jste nebyl žádný začátečník, když jste přišel na Vinohrady. Spíš divadelní fluktuant.
MK: Ano, byl jsem leckde, také v Národním, vlastně všude, kromě divadla pro mládež. A to proto, že jsem herec „mládeži nepřístupný“. Na Vinohradech jsem vyhodil kotvu a zůstal.
Kdo vyhodil kotvu vám?
MK: Ředitel František Pavlíček. Seděli jsme v kavárně Hlavovka a první role, na níž jsme se domluvili, byl Williams – Kočka na rozpálené plechové střeše. Kdo by odolal? Hra her, dramatik par excellence, taťka – skvělá role!
(Vinohradské listování, 1992)
Premiéra byla 21. ledna 1966 a „pochybný kabaretiér“ (jak Miloše Kopeckého nazval jeden ze závistivých starousedlíků v souboru) exceloval! A jeho vítězné tažení pokračovalo. V březnu 1966 profesor Paolino (L. Pirandello: Člověk, zvíře a ctnost) a o rok později další Pirandello, tentokrát titulní role v Jindřichu IV. v režii Václava Hudečka. Ačkoli Miloš Kopecký neskrýval „strach před tak velkým úkolem“, zvládl ho dokonale! Chválou nešetřil ani obávaný kritik Sergej Machonin: „Dala by se tu popsat například scéna jeho přízračně zpomaleného vstupu, kdy, oblečen v režné kytlici, jde odněkud z velké dálky, bos, a klade nohy s královskou vznešeností a zároveň s únavou poutníka, jemuž docházejí síly… Viděl jsem jeho výkon dvakrát a v obou případech jsem zažil to vzácné, co se zažije tak málokdy: herce, který postavou je a zároveň postavu tvoří.“ (S odstupem let si dovolím zveřejnit jeden osobní zážitek. Po premiéře jsem od Miloše dostala parfém Chanel č. 5 s poděkováním, že jsem mu našla životní roli.)
V tom čase ale psal už František Pavlíček dramatickou variaci na Isaaka Babela Nanebevstoupení Sašky Krista. Ústřední postavou byl pan Apolek, který o Velikonocích dvacátého roku maloval v katolickém chrámu křížovou cestu a inspiraci pro biblické postavy nacházel v revolučním dění kolem sebe. Režisér Luboš Pistorius souhlasil s autorem, že ideálním představitelem „volyňského Chagalla“ je Kopecký. Premiéra byla jeho dalším hereckým triumfem a vlastně i opožděným dárkem k 45. narozeninám!
„Na Vinohradech jsem vyhodil kotvu a zůstal…“
Miloš Kopecký opakovaně přiznal, že k jeho nejmilovanějším postavám patřil Whiteside ve hře Přišel na večeři. „Werich mi ho odkázal jako velkou vzácnost a jednou o Vánocích mi odkázal i kravatu, v níž odehrál víc než 200 repríz. Uznejte, že hrát po Werichovi tuto roli byl kus odvahy!“ Sheridana Whitesidea si na Vinohradech zahrál už bez mé účasti. V době, kdy jsem si naordinovala naprostou abstinenci od divadla, „aby mě srdce nebolelo“.
Po mnoha letech jsem ho na jevišti viděla až v létě v areálu Pražského hradu, kde sklízel ovace jako svérázný – unavený, ale zmoudřelý – pokušitel Puk v Shakespearově Snu noci svatojánské. Jeho velké vinohradské úspěchy: Lakomec a Richard III. ani charismatický Woland z Mistra a Markétky (v režii Jaroslava Dudka) nebyly už na repertoáru. Novou sezonu otevřela na Vinohradech Vercorsova Nepřirozená zvířata. Miloš sice napsal do divadelního programu velice chytrou úvahu na téma „Kdo je člověk“, ale na jevišti už jaksi „ztrácel glanc“. Jeho ošetřujícím lékařem byl prof. Cyril Höschl, který diagnózu záludné choroby věhlasného pacienta zveřejnil až s jeho výslovným souhlasem: „V těch nejtěžších fázích deprese byl posedlý touhou nežít, trpící ochrnutou vůlí a neschopností slova či pohybu.“
Na podzim 1995 jsme se ještě potkali v parčíku na náměstí Míru u kostela sv. Ludmily. Milda jako vždy v elegantním oblečení (o které pečovala milující manželka Jana), ale bohužel v tom zrádném stavu deprese. Vzpomínal na dva nejlepší kamarády už od dětských let, ale především hovořil o jejich smrti: historik a básník František Červinka zemřel v březnu 1981, filmový režisér Petr Schulhoff spáchal o pět let později sebevraždu. Svůj bezútěšný monolog ukončil Miloš Kopecký strohou větou: „A teď jsem na řadě já!“ Poté bez jediného slova odešel… Anebo spíš utekl?!
Zemřel v pátek 16. února 1996 v psychiatrické léčebně v Bohnicích.
Autorka pracovala jako dramaturgyně v DnV v letech 1966–1970.