Vítězný návrh ze soutěže na projekt vinohradského divadla (perspektiva), autor Alois Čenský
V květnu 1902 se ambiciózní vinohradští zastupitelé definitivně rozhodli, že druhé české kamenné divadlo bude stát na území Královských Vinohrad. Zpráva proběhla tiskem a u vinohradských občanů vzbudila nadšení. Okamžitě se však objevily zásadní otázky: Kde bude budova divadla stát, jak bude vypadat a kdo ji postaví?
První návrh řešení – přistavět divadlo k budově Národního domu (ze strany dnešní Blanické ulice) – se jevil jako praktický i ekonomický. Plán byl schválen a o přístavbě se jednalo s prestižní vídeňskou firmou Helmer a Fellner, která už měla za sebou téměř 50 úspěšných realizací divadelních budov ve střední Evropě. Vzápětí však začaly kritické hlasy upozorňovat na nevýhody zvoleného místa: omezený prostor by novou divadelní budovu značně limitoval a hlavně místo prý není dostatečně reprezentativní. A to bylo pochopitelně pro vinohradské měšťany velmi důležité! Kritiku vzbudila i volba vybrané stavební firmy – proč má české divadlo stavět vídeňská firma? Nemáme dost kvalitních českých architektů a stavebníků?!
Vinohradští radní dokázali s chvályhodnou pružností revidovat své vlastní rozhodnutí a hledali jiné řešení. To se naskytlo ve chvíli, kdy Vinohradská záložna koupila rozsáhlý pozemek na severní straně náměstí, bývalou usedlost zvanou Štikovna nebo Eichmannova zahrada, a nabídla ho obci ke stavbě divadla. Tento velkorysý počin si mohla dovolit – i když u jejího zrodu v roce 1874 stálo jen 49 vinohradských občanů, o 25 let později už činil počet jejích vkladů 7,5 milionu, čímž se stala největší záložnou v Rakousku-Uhersku.
Nové usnesení zastupitelstva potvrdilo umístění divadla na místě Eichmannovy zahrady a radní pod tlakem argumentů přehodnotili i otázku projektu. Přihlédli k vlasteneckému hledisku a v srpnu 1902 vypsali anonymní soutěž na projekt divadla pro „architekty slovanských národností“.
Soutěžní podmínky vyžadovaly: „moderní divadelní budovy úpravy takové, aby v ní s dokonalým úspěchem provozovati se daly především hry činoherní a hry výpravné, po případě opery. Divadelní budova, jejíž zevnější i vnitřní úprava celková se ponechává na vůli projektantově, budiž výborně akustická a ve svých rozměrech tak navržena, aby při normálním obsazení pojala do sebe 1250 až 1350 diváků…“
Podmínky specifikovaly i počet sedadel v parteru nebo prostor galerií, vyžadovaly také „náležitě dimenzované foyer, šatny a dva úpravné bufety s obslužnými výtahy ze sklepních prostor“. Jeviště mělo podle zadání „odpovídat všem moderním vymoženostem“ a důraz byl kladen na bezpečnostní hledisko, tedy zabezpečení proti požáru, řešení únikových komunikací atd.
K datu uzávěrky soutěže (30. listopadu 1902) se sešlo 12 návrhů. Porota byla skutečně reprezentativní – kromě tří vinohradských radních v ní zasedli renomovaní architekti Josef Zítek, Josef Schulz a Jan Koula, divadelní odborníky zastupoval F. A. Šubert, který jistě netušil, že se za pár let stane prvním ředitelem nového divadla. Porotci udělili tři ceny, zvítězil projekt architekta Aloise Čenského. Všechny návrhy pak byly vystaveny v zasedací síni radnice a vinohradská veřejnost se těšila na brzké zahájení stavby.
Jenže městským radním se projekt začal zdát příliš rozsáhlý a drahý, a pověřili architekta Čenského, aby ho přepracoval do úspornější podoby. Ten s přepracováním nespěchal a definitivní plány předložil na jaře 1904. Roční odklad ale projektu pomohl – autor do něj zapracoval připomínky porotců, kritiků i kolegů. Změnil se i exteriér budovy, v přepracovaném návrhu Čenský využil výrazně větší počet secesních prvků, takže celkově budova přijala charakter secesní architektury oproti původně neorenesanční koncepci. V této souvislosti zní téměř jako historická anekdota úryvek z dobového tisku, popisující návštěvu císaře Františka Josefa I. na stavbě dokončovaného divadla 24. dubna 1907. Architekt Čenský prováděl císaře po stavbě a seznamoval ho s celkovým záměrem stavby i s detaily budovy. Mocnář reagoval slovy: „Je to velmi pěkný styl a těší mne, že to není žádná secese…“ Radní úspornější verzi projektu schválili, v únoru 1905 se začalo s kopáním základů a v den sv. Václava proběhla velkolepá slavnost položení základního kamene, při níž Alois Čenský provolal: „Kéž budova tato slouží heslu, které se zaskví na jejím čele: Pravdě, Kráse a Dobru.“
Věříme, že Divadlo na Vinohradech toto heslo naplňuje, i když je architekt nakonec a v jiném pořadí umístil na zadní stranu budovy...
S využitím publikace
J. Hilmery Zbudování
Divadla na Vinohradech