​

​

​

Když jsme na začátku této sezony nastoupili s Tomášem Töpferem do Divadla na Vinohradech, slíbili jsme divákům, že se pokusíme vrátit na scénu některé osobnosti a díla, které jsou v obecném vnímání milovníků divadla vnímány jako „vinohradské“. Jedna z prvních našich cest zákonitě vedla k Pavlu Kohoutovi, jenž se letos v plné tvůrčí síle dožívá 85 let. Dovolili jsme si ovšem dramatikovi nejen nabídnout znovu spolupráci, ale přímo zadat látku. Byla to svým způsobem drzá výzva: Kohout je ze všech autorů na světových jevištích nejuváděnějším českým dramatikem, současně je jeho tvorba doprovázena často velmi protichůdnými hodnoceními. Kohout jako by stále nesplňoval představy některých posuzovatelů o tom, jak by takový statisticky nejproslavenější český dramatik a literát měl ideálně vypadat a psát. I s touto okolností souviselo téma, jež nabídnutá látka dovolila autorovi rozeznít.

 V osudu Karla Hašlera, herce, zpěváka a skladatele, se přímo krystalicky odráží rozporuplnost přístupu české společnosti k uměleckému talentu. Hašler, písničkář z pivovaru U Fleků a současně jeden z největších hereckých bardů Národního divadla, se také nevešel do představ řady dobových určovatelů vkusu a zastánců vysokého umění o tom, co by měl skutečný umělec reprezentovat, čím by se měl zabývat, kde by měl vystupovat. O Hašlerově herectví se můžeme ještě občas přesvědčit ve filmech pro pamětníky. Jeho písničky, za které byl lidmi milován a kvůli nimž byl de facto vypovězen ze souboru činohry v „zlaté kapličce“, žijí dodnes, často zlidovělé tou měrou, že jsme překvapeni, když zjistíme, že vůbec mají autora a že jím byl právě Hašler.

​V osudu Karla Hašlera se odráží rozporuplnost přístupu
české společnosti k uměleckému talentu.

​Od impulzu k napsání hry k její premiéře neuplynul ani rok. Pavel Kohout divadelně účinně a s velkou jevištní zkušeností vypráví nejen životní a v závěru tragický příběh Karla Hašlera, ale také příběhy české společnosti vyjádřené v Hašlerových písních. V nich a v jejich novém vnímání v nových souvislostech je obsaženo nečekané poznání o tom, jak a čím se projevuje, řekněme vznešeně, „duch národa“. „Hašlerky“ jsou zde něčím víc než retropřipomenutím české populární hudby první poloviny 20. století. Pozornějšímu posluchači revokují to, co můžeme ve shodě s estetikem I. Osolsoběm nazvat „mateřštinou“, totiž citovou odezvu českého furiantství a – světe, zboř se! – statečnosti, ale současně i českého sebezahledění, sklonu k sebedojímání a touhy po idylickém světě bez rozporů a nutnosti zaujímat vyhraněné postoje. Inu, „ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká…“.

 Kateřina Brožová a Petr Rychlý byli v 90. letech nepřehlédnutelnými herci Divadla na Vinohradech. Nyní se do souboru vracejí jako Karel Hašler a Zdena Frimlová. Problémy, jež v jeho době doprovázely Hašlerovo mimodivadelní angažmá pro tehdejší (dnešními slovy) „mainstreamové“ publikum, oba tito herci znají také. A zná je koneckonců celé Divadlo na Vinohradech. Proto je připravovaná Kohoutova hra také příležitostí k „domácí“ komediální sebereflexi.

 

Hašler…

Na písně Karla Hašlera napsal Pavel Kohout.

Režie T. Töpfer,

výprava J. Dušek.

Česká premiéra 19. 4. 2013.