Členové opery s šéfem opery Čelanským, 1913
Nechutná aféra! Stávka! Zvrácené poměry v Městském divadle!
Tyto sugestivní titulky neopisujeme ze současného bulvárního tisku, ale z článků, které vycházely v pražských novinách na přelomu září a října roku 1908. Jejich autoři vzrušeně komentovali bouřlivé události, které se v Městském divadle na Královských Vinohradech strhly necelý rok po jeho slavnostním otevření, vyvrcholily stávkou, rozrušily celou veřejnost a přiměly několik mužů důstojného zjevu a vynikajícího společenského postavení k velmi pošetilým činům.
Hlavními postavami této aféry byli ředitel divadla, uznávaný divadelní odborník F. A. Šubert, dále respektovaný šéf opery Ludvík Čelanský, tajemník divadla, spisovatel a znalec všech zákulisních vlivů Václav Štech a pánové ze Spojeného družstva Národního divadla, které Vinohradské divadlo řídilo. O co tedy šlo?
Soužití činohry a zpěvohry (opery a operety) v jednom divadle bylo od počátku problematické, hlavně z finančních důvodů. Tajemník Štech jakožto bystrý praktik opakovaně upozorňoval, že třetí opera se v Praze těžko uživí (zavedenou operu už v té době mělo Národní divadlo a Zemské německé divadlo), kromě toho nové divadlo nemá prostředky na honoráře pro špičkové sólisty a dále „... není tu dvoru, šlechty ani českých umělecky cítících kapitalistů…“. Šubert však chtěl mít velké divadlo a neuvědomoval si odlišné postavení vinohradské scény. Z Národního divadla, kde předtím působil, byl zvyklý, že v případě finančních potíží vždy někdo vypomohl, protože šlo nakonec přece o „zlatou kapličku“. Toto výsadní postavení však Vinohradskému divadlu chybělo, a „sponzoři“ se nehrnuli. Kromě toho se pánové Šubert a Čelanský dostávali do stále ostřejších osobních sporů kvůli uměleckému směřování divadla. Václav Štech vzpomíná, jak se „… dne 28. května 1908 po prvním jednání opery Bílá paní dostal Šubert do takové hádky s Čelanským přede vším personálem na jevišti, že byla obava, že dojde k násilnostem…“. Situace byla zřejmě vážná, protože důstojný Šubert ukázal několik dnů poté Štechovi revolver a zbrojní pas, který si pořídil speciálně kvůli Čelanskému! V ovzduší finančních problémů a silných emocí se schylovalo k výbuchu. Jeho roznětkou se stal zájezd Vinohradského divadla do Vídně, který prosadil a zorganizoval ředitel Šubert. Celá věc měla složité nacionalistické pozadí a Šubert musel vyvinout velký diplomatický um, aby zájezd u nadřízeného orgánu (Spojeného družstva Národního divadla) prosadil.
Plakát pro zájezd Městského divadlana Král. Vinohradech do Vídně, 1908Na pohostinské hry do Vídně jelo divadlo s českým repertoárem a sklidilo velký úspěch. Šubert, povzbuzen dobrým ohlasem, se o své vůli rozhodl prodloužit zájezd o jeden den a benefiční výtěžek z přidaného představení 200 K věnovat místnímu spolku Komenský. Po návratu z Vídně mu sice pánové z družstva blahopřáli, ale zároveň mu jeho předseda dr. Marek vytkl, že ve Vídni tímto rozhodnutím překročil svou kompetenci a ohrozil tím chod divadla, které hrálo v nouzovém režimu – zájezdu se zúčastnilo 64 lidí z divadla. Šubert argumentoval tím, že jeho rozhodnutí „… bude míti dobrý vliv na volby…“, ale členy družstva nepřesvědčil a naopak je po chvíli obvinil z předpojatosti. „Při tom povstal, řeč jeho se stupňovala, že posléze až křičel a chopiv se knihy protokolů před ním ležící, mrštil jí o stůl tak, že až k předsedovi proti němu poskočila…,“ popisuje situaci očitý svědek.Na to ostře zareagovali dva členové družstva a vše vyvrcholilo tím, že „… Šubert prohlásil, že toho má dost a že dává ze své smlouvy výpověď. A bouchnuv dveřmi, odešel ze schůze. Celý výbor umlkl, zaražen tímto neuvěřitelným výjevem…“ Po chvíli se pánové probrali ze šoku a Šubertovu výpověď přijali. Vše bylo sice prohlášeno za důvěrné, ale už druhý den ráno o tom stručně referovaly dva deníky a o celé aféře se rychle dozvědělo celé divadlo.
Ředitel promluvil k hercům, ale řekl jim jen část pravdy: že odchází z divadla, protože byl pokárán za vlastenecký dar 200 K pro českou školu ve Vídni. Herci zrušili zkoušku a celé osazenstvo divadla se přemístilo do salonku v nedalekém Národním domě. Tajemník Štech se odvážně vydal „do jámy lvové“ zjistit, jestli rozvášnění herci hodlají večer hrát. Sám popisuje atmosféru takto: „… nálada neinformovaného členstva byla velmi zlá. Od rána dráždění členové v dusnu restauračním nemohli nabýti klidu. A když jsme s Čelanským mezi ně vstoupili, ozval se sál živelným povykem. Požádal jsem o slovo a otázal se prostě, zda bude členstvo večer hrát. Členstvo rozpředlo malou debatu a pak odpovědělo, že hráti nebude. Já to vzal na vědomí a místnost jsem opustil. Ale Čelanský pokládal za důležité rozjařenému členstvu podati vysvětlení… Asi po čtvrthodině vrátil se za mnou bohatší o zkušenost, kterak i tak inteligentní stav, jakým jsou herci, dovede překročiti míru, je-li rozdrážděn a obmyslně zpraven. Tak počala stávka.“
Herci a personál divadla sepsali několik požadavků, které si chtěli stávkou vynutit, např. návrat Šuberta do funkce ředitele a další. Emoce se přenesly i na veřejnost: „... dav rozvášněný vyhrnul se do ulic, kdež před okny osob, na něž bylo ve schůzi hněvivě ukázáno, spíláním demonstroval…“
Stávka, která poškodila divadlo ekonomicky i morálně, trvala až do 10. října, kdy mezi „členstvem“ a správním výborem došlo ke kompromisům, některé požadavky byly přijaty, ale F. A. Šubert se už do divadla nevrátil. Novým ředitelem byl jmenován tajemník Václav Štech, který tehdy samozřejmě netušil, že za několik let bude z divadla odcházet za podobně pohnutých okolností jako jeho předchůdce a že bude mít co dělat, aby při tom uhájil své dobré jméno i své zdraví…