Sofokles: Oidipús,1988, Vl. Hlavatý (Pastýř)
Narodil se 29. října 1905 v Praze. Otec František byl populární herec a režisér, matka Pavla vystupovala na oblastní scéně už za svobodna a jeho o dva roky mladší ses-
tra Věra začala svou hereckou dráhu jako elévka v pražském Národním divadle.
„24. listopad 1907: Slavnostní otevření Městského divadla na Královských Vinohradech.“ Záměrně začínám zápisem z rodinné kroniky Františka Hlavatého. Patřil totiž k prvním hercům, které tehdy angažoval ředitel F. A. Šubert. Roku 1929 následoval otce i syn Vladimír. (Ten ovšem v předchozích pěti letech sbíral zkušenosti nejdřív v nuselském Tyláčku – poté v Jihočeském ND v Českých Budějovicích, s krátkou „mezihrou“ v Komorní činohře Karla Hašlera(!) – a své putování ukončil ve Velkém divadle v Plzni.) Téhož roku, kdy se vrátil nadobro do Prahy, spojilo se Vinohradské divadlo s komorní scénou v Hybernské ulici, čímž vznikla Městská divadla pražská.
Hlavatý junior debutoval na vinohradském jevišti už v devíti letech, v šestnácti pak účinkoval v otcově (tehdy ještě němém) filmu Chudá holka. Ve zvukové éře odehrál bezpočet epizodních i středních rolí. K těm klíčovým a nezapomenutelným patří nepochybně student Špína (Filosofská historie) nebo tragická postava tereziánského vojáka (Ztracenci). Přestože i v jeho divadelním repertoáru převažovaly menší role, nemělo by se zapomínat, že Vladimír Hlavatý ztělesnil i významné postavy, jako byli např. Truffaldino (Sluha dvou pánů), Šašek (Večer tříkrálový), Vocilka (Strakonický dudák), Valenta (Paličova dcera) nebo Repetilov (Hoře z rozumu). A mezi jinými nechybí v tom dlouhém seznamu ani Shakespearův Hamlet. Tuhle roli mu nabídl letitý přítel František Salzer, předválečný režisér na Vinohradech a poválečný v nově se formujícím Divadle 5. května. Čtyřicetiletý Vladimír Hlavatý se musel rozhodnout v duchu hamletovské otázky: Zůstat na Vinohradech, nebo odejít? A když začátkem září 1945 nastoupil do nového angažmá, pak především kvůli Hamletovi! Premiéra byla podle pamětníků úspěšná, nicméně hlavní protagonista spěchal po představení domů za novorozeným synem Honzíkem.
Vinohradské divadlo bylo šedesát let jeho druhým domovem.
Je to bezmála třicet roků, kdy Melantrich vydal vzpomínkovou knížku Vladimíra Hlavatého s výmluvným názvem Monolog herce z Vinohrad. Obsahuje jedenáct kapitol, z nichž předposlední (a nejkratší) se jmenuje „Odběhnutí“. A ta závěrečná je neméně metaforická: „Znovu doma“. Vinohradské divadlo bylo totiž opravdu jeho druhým domovem, kam se po dvouleté absenci pokorně vrátil. Tehdejší ředitel Jiří Frejka byl podle něho oprávněný dědic a nástupce Hilarův, s osobitým názorem na divadlo i způsobem práce s hercem. V jeho režii si Hlavatý zahrál – kromě už zmíněného Repetilova – např. hajného Strachoše v Klicperově Zlém jelenovi nebo Tělegina v Strýčku Váňovi. Koncem května 1950, krátce po úspěšné premiéře Čechovovy hry, si zapsal do diáře: „Nad Frejkou chmury.“ A o měsíc později bylo oficiálně oznámeno, že dosavadní společenství dvou pražských scén se ruší. Zatímco Komorní divadlo zůstalo pod patronátem města, Vinohradské se změnilo v Divadlo československé armády, jehož ředitelem byl jmenován pplk. František Prček. „Prča“ to byla možná pro vojenského náčelníka, ale nikoli pro herecký soubor! Ten dostal na vybranou: Armáda, nebo Město! A jak se rozhodl Vladimír Hlavatý? „Já se pochopitelně přihlásil na Vinohrady, protože odchod odtud, třeba to bylo jen nakrátko, mi dal za vyučenou.“
Svůj bohatý tvůrčí život naplnil prací v divadle, filmu, televizi i v rozhlase. Nelze ovšem pominout ani jeho pedagogickou činnost, na kterou ještě po letech vzpomínala Jiřina Jirásková: „Když jsem byla posluchačkou konzervatoře, mým profesorem na líčení byl pan Hlavatý. A už tehdy mi při hodinách říkal: Jirásková, jak vy to děláte, že se dokážete tak zmalovat?“ A svou vzpomínku uzavřela osobitým humorem: „Já se líčím, i když jdu jenom okopávat zahrádku.“
Na jaře 1989 oslavil Vladimír Hlavatý šedesát let svého vinohradského angažmá. Tehdejší ředitel František Laurin později vzpomínal, že jubilant byl vlastně vůbec první, kdo dostal tak vzácný suvenýr: dřevěný úlomek z původního jeviště, na kterém kdysi vystupoval i jeho otec. Dojatý herec tehdy řekl, že to dřevěné poselství z historie pro něho znamená víc než oficiální titul zasloužilého umělce.
Vladimír Hlavatý, herec z Vinohrad, zemřel 27. října 1992.
Autorka pracovala v letech 1986–1990 a 1991–1993 jako dramaturgyně DnV.