Zkoušení divadelní inscenace je vždy vzrušující a vzrušená záležitost. Ve výbušném divadelním prostředí se přou inscenátoři o výklad situace, postavy nebo repliky tak, že leckdy dojde i na hádku. Simonovo Vstupte! je navíc nabito humorem plynoucím z konfliktu mezi dvěma hlavními postavami. Stárnoucí herci Willie a Al se tak dlouho na jevišti vzájemně trápili, dělali si naschvály, prskali na sebe, dloubali se do žeber, až se začali intenzivně nesnášet a přestali spolu na dlouhá léta mluvit. Premiéra nové inscenace Divadla na Vinohradech se odehrála 25. ledna, v den první přímé volby prezidenta. A tak jsme při zkoušení také sledovali, jak se hádají přátelé v hospodě, cizí lidé v čekárně u lékaře nebo v kadeřnictví, viděli jsme nejprve devět a posléze dva kandidáty, jak se hádají v televizních debatách, četli v novinách články o tom, že se i doma manželé hádají a nemohou se dohodnout. A připomíná to všechno ty dva na smrt a do smrti rozhádané staré herce, kteří ale přece jen nakonec pochopí, že jim nezbude nic jiného než bydlet v jednom domově důchodců. Nehádejte se a přijďte se raději podívat na Tomáše Töpfera a Viktora Preisse v hlavních rolích nestárnoucí Simonovy hry.
Označil jsem Ibsenovu Rebeku jako „severskou krimi, skandinávský mýtus a milostné drama“. Vzdělaný znalec divadla Karel H. mi napsal, že „přirovnání Ibsenova snad nejosobnějšího dramatu k módnímu fenoménu severské detektivky typu Milénium Stiega Larssona je pochybný reklamní trik“.
Chodím na zkoušky hry, která se na pražském jevišti studuje vůbec poprvé. A jak sleduji rodící se Rebeku D. Havlové a Rosmera R. Zacha a také L. Veselého, jehož Rektor investigativně zkoumá Rebečinu a Rosmerovu minulost, a D. Kolářovou, jejíž služka Helsethová zjevně o všech skrývaných tajemstvích ví, musím říci, že mluvit ve vztahu k Ibsenovu dramatu o detektivce vůbec není nemístné.
Každá detektivka je příběhem o tom, jak někdo pátrá po utajeném příběhu zločinu. Dramatik Ibsen je mistrem „zadržené expozice“ – divák se na začátku nedozví všechna pro příběh důležitá fakta, většina z nich se ujasní až na samém konci hry. Tento nedostatek znalostí o okolnostech děje vede jednak k růstu napětí a jednak k tomu, že divák si soustavně vytváří pracovní hypotézy. Na stejném principu jako Ibsenova hra funguje dobrá „krimi“. Na začátku hry je tajemství smrti Rosmerovy manželky, na konci poznání viny, katarze, jež je opravdu nečekaná.
Dobrat se tohoto poznání a katarze se herci s režisérem snaží už dva měsíce. Je to napínavý proces, tak vzrušující, že se odehrává hojně i mimo fermanem vypsané časy zkoušek. Všichni doufáme, že napětí z objevování nepohodlné pravdy a drama svědomí, které tato pravda vyvolá, dokážeme inscenací předat i divákům.
– dral –
