Městské divadlo na Královských Vinohradech bylo s velkou slávou otevřeno 24. listopadu 1907. Ještě několik dnů poté se celé Vinohrady vznášely na vlně nadšení, ale vzrušení postupně opadalo a pro nový divadelní organismus nastával každodenní život. Před týmem ředitele Šuberta stály velké úkoly: novou budovu bylo třeba oživit – začít zkoušet a hrát, nabídnout přitažlivý repertoár a přivést do hlediště diváky. Divadlo nabízelo téměř 1300 míst různých kvalit i cen, představení měla být dostupná všem vrstvám, ale návštěva krásného divadla se zároveň měla pro každého diváka stát událostí. Pražské policejní ředitelství vydalo k otevření divadla speciální dokument, tzv. Jízdní a divadelní řád Městského divadla na Královských Vinohradech, který stanovil řadu pravidel: reguloval provoz kolem budovy – příjezd vozů, drožek a fiakrů ke vchodu divadla – a také podrobně upravoval chování diváků při představeních a o přestávkách. Pražané a obyvatelé Vinohrad byli totiž zvyklí chodit do vinohradských arén – lidových divadel, kde nebylo zvykem příliš se zabývat tím, co má kdo v hledišti na sobě nebo jak se během představení chová. Jeden z paragrafů Jízdního a divadelního řádu se týkal např. služebnictva, které smělo na své pány slušně a tiše čekat pouze ve vestibulu divadla. Další paragraf nařizoval dámám, aby před vstupem do hlediště odložily své klobouky v šatně. Představíme-li si velké a bohatě zdobené secesní klobouky, bylo to vzhledem k ostatním divákům rozumné opatření. Nadčasový je bod č. 9: Při projevu pochvaly budiž zachována míra a slušnost. Při slavnostním představení jest vstup do hlediště dovolen toliko v oděvu slavnostním. Hvízdati, syčeti, nohama dupati atd. jest pod následky paragrafu 11 císařského nařízení ze dne 11. dubna 1854 č. 96 říšského zákoníku přísně zakázáno. Nadšeným divákům se také zakazovalo házet na jeviště věnce a květiny nebo na jeviště vstupovat. Zásadním úkolem vedení divadla byla na prvním místě vzájemná „souhra“ nového souboru, složeného z herců s velmi odlišnou zkušeností. Ředitel F. A. Šubert a dramaturg Jaroslav Kamper dlouho před otevřením divadla obcházeli předměstská i mimopražská divadla a ochotnické spolky a z vybraných herců postupně sestavili vinohradský soubor s heslem: Nepotřebujeme hvězdy, ale ansámbl, v němž se individuality podřídí celku. Za tímto sympatickým sloganem se však skrýval i fakt, že divadlo nemělo herecké hvězdy kde vzít a čím je zaplatit. Nový soubor měl 39 členů (22 pánů a 17 dam), několik herců přišlo ze smíchovského Švandova divadla, z Brna (např. Richard Branald, otec spisovatele Adolfa Branalda, a Otýlie Beníšková, která po dvou letech odešla do Plzně, kde pokračovala v úspěšné kariéře), z Plzně (např. výborný komik Bohuš Zakopal, který později patřil k oblíbeným hercům Karla Čapka). Z holešovické Uranie přišla subreta Božena Durasová, z níž se pak na Vinohradech stala velká hvězda a dobový sex-symbol. Příležitost dostaly i mladé herečky z ochotnických spolků – Helena Friedlová a Zdenka Baldová, která se brzy stala miláčkem lidového publika a zařadila se mezi výrazné české herečky.
Z kritik a pamětí vyplývá, že nový soubor dostal do vínku nadšení a pracovitost.
Divadelní kritik Jindřich Vodák ve vzpomínkách na začátky vinohradské činohry zdůrazňoval velké nasazení a osobní vklad herců, kteří věděli, že se ocitli v divadle, jež má být „druhým Národním divadlem“, a cítili vůči němu značnou odpovědnost a respekt: „… Buď se zhroutit, nebo zvítězit. A všem se chtělo zvítězit. Proto se u herců Městského divadla vyvinul k rolím poměr hluboce osobní, milovali je, protože do nich vkládali celou svou budoucnost, znepokojovali se o ně… leštili je do třpytu, protože se v nich nadšeně zhlíželi. Úctu k roli měli bezmeznou…“ Přísný kritik F. X. Šalda naopak souboru vyčítal, že je nehotový a diletantský, pochválil jen Otýlii Beníškovou. Pravdu zřejmě měli oba – nedostatek zkušeností a chybějící „týmový soulad“ nahrazovali herci nasazením a nadšením. Postupně se však soubor vyvíjel a zrál, v dalších letech si už získával svou tradičně dobrou pověst a někteří herci i režiséři suverénně přecházeli z Vinohrad do Národního divadla i naopak. Jiskření vyvolávala také existence činohry a zpěvohry v jednom divadle a „spolupráce“ ředitele F. A. Šuberta s šéfem opery Ludvíkem Čelanským. Velký konzervativec, neuznávající moderní umělecké směry, v čele divadla a mladý talentovaný muzikant a rebel si nemohli rozumět a už v začátcích měli mezi sebou kompetenční spory. První sezona 1907–08 byla navzdory těmto problémům úspěšná. Činohra a zpěvohra Městského divadla uvedly celkem 35 premiér! Ve srovnání se současným počtem premiér v divadlech za sezonu (v sezoně 2012/13 uvádí Divadlo na Vinohradech neobvyklých deset premiér) je to neuvěřitelné číslo. Tituly se málo reprízovaly, divadelní prázdniny trvaly tehdy necelý měsíc a hrálo se i v létě. Inscenace se také zkoušely kratší dobu, než je zvykem dnes. Abonentů mělo divadlo v první sezoně dostatek a divadelní správní orgán, Spojené Družstvo Národního divadla, byl s výsledky spokojen. Nad hlavou ředitele Šuberta se však začalo vznášet nebezpečí finančních problémů, které tento jinak zkušený praktik drtivě podcenil. A to se mu nakonec stalo osudným a vyvolalo v divadle řetěz bouřlivých událostí…
První ředitel Městského divadla F. A. Šubert. 
Ředitel opery Ludvík Čelanský