Jiřina Jirásková (Juta) a Karel Höger (Gunter), 1968
PROLOG – SRPNOVÁ NEDĚLE, Tylovo divadlo, prosinec 1958:
Soustředím se pouze na dění na scéně. Teprve když se rozsvítí v hledišti, protože je přestávka, zjistím, že do lóže potichu vstoupil František Hrubín! Přišel mě pozdravit a zároveň vyslovit potěšení, že Státní divadlo v Ostravě jeho dramatickou prvotinu nejen uvede, ale dokonce i v pohostinské režii Otomara Krejči. A když se později u příležitosti ostravské premiéry setkáme podruhé, řeknu mu jakoby žertem (ale myslím to vážně), že jednou bych s ním moc ráda spolupracovala jako dramaturg.
1. DĚJSTVÍ – DVOJHLAVÝ OREL:
Než se toto zbožné přání splní, uplyne dlouhých osm roků! Můj znejmilejší básník mezitím napíše pro Národní divadlo druhou hru, Křišťálovou noc, v níž exceluje Olga Scheinpflugová. (Stvrzuje to ostatně i autorova dedikace: „To není moje bába Strunová, ale Vaše. Bez Vás by byla na obě oči slepá.“) Když mi František Pavlíček, nový ředitel Divadla na Vinohradech, nabídl angažmá, získala jsem jeho souhlas, abychom uvedli Cocteauova Dvojhlavého orla a o přebásnění požádali Františka Hrubína. Ten naštěstí přikývl a 22. září 1967 – v rámci oslav 60. výročí vinohradské scény – byla československá premiéra.
2. DĚJSTVÍ – OLDŘICH A BOŽENA aneb KRVAVÉ SPIKNUTÍ V ČECHÁCH:
V pořadí třetí hra Františka Hrubína, ale tu napsal už právě pro Divadlo na Vinohradech! A jak proběhla ta moje vytoužená spolupráce s autorem? Odpovím, už kvůli autentičnosti, citátem z jeho pozdějšího dopisu: „Vzpomínám pořád na ty chvíle a hodiny našich setkání, zdá se mi, nebo spíše je to jistota než zdání, že se mi od Srpnové neděle tak dobře nepracovalo – jsem zvláště Tobě zavázán za tu klidnou a zároveň vzrušující atmosféru, v níž se rodily a rozvíjely scény O. a B.“ (Měla jsem tehdy velkou trému i kvůli básníkově předchozí spolupráci s fenomenálním dramaturgem ND Karlem Krausem.)
Třetí hru napsal básník právě pro Divadlo na Vinohradech.
Zkoušky – v režii Jaroslava Dudka – začaly zjara 1968, ale protože jeden z hlavních aktérů onemocněl, uskutečnila se premiéra až na podzim. A hned první věta, kterou pronesl hostující Karel Höger, v roli vyslance německého císaře – „Přišel jsem do Čech, aby se nenarodilo dítě“ – vzbudila nebývalou reakci. Bouřlivý potlesk na konci představení jen potvrdil, že obecenstvo vnímalo Hrubínovu hru, situovanou do 11. století, jako podobenství o aktuálním dění u nás po srpnu 1968.
3. DĚJSTVÍ – ROMANCE O MODROVOUSOVI:
„Konečně po dlouhých měsících odpočívám a hlavou mi táhne – zatím matná – Romance o Modrovousovi.“ Tahle věta z Františkova dopisu samozřejmě vzbudila moji zvědavost. A tak jsme zakrátko povečeřeli na Vikárce a pak se toulali Pražským hradem i v podhradí… A celý ten čas mi vyprávěl o zamýšlené Romanci. Bohužel, naše společné přání se už nesplnilo.
EPILOG:
V dubnu 1970 je úspěšný vinohradský ředitel František Pavlíček odvolán ze zvůle nadřízených orgánů a já ho zanedlouho následuji z vlastního rozhodnutí. 14. září 1970 se na počest Hrubínových šedesátin koná slavnostní večer ve Viole. Před Vánocemi básník píše, že už téměř dva měsíce marodí. „Prohlížejí mě, rentgenují a všechno možné se mnou dělají, ale zatím myslím nevědí, co to může být. Chtěli mě nechat v nemocnici, ale umluvil jsem je, a tak jsem doma. Nechtěl bych, aby se po chodbách lazaretu ploužil další dědek.“ 1. března 1971 František Hrubín umírá v Českých Budějovicích na rakovinu slinivky a o týden později je pohřben na Vyšehradě.
Jeho Romance o Modrovousovi měla být malou bilancí velkých životních zkušeností. „A nejen těch, které jsou ve vztahu s půvaby lásek, ale i s půvabem té nejhroznější a poslední, která každého obejme a letí s ním vesmírem nekonečně, nekonečně dlouho.“ Ale především to mělo být upřímné poděkování manželce! František a Jarmila se poprvé setkali jako zaměstnanci pražské Ústřední knihovny. Roku 1939 se zamilovaná slečna Holá stala tolerantní paní Hrubínovou a nakonec i obětavou matkou Jitky a Víta. Když po dvaatřiceti letech společného (a leckdy i komplikovaného) života ovdověla, zajeli jsme za ní s Františkem Pavlíčkem do jihočeského Chlumu, kde si manželé Hrubínovi koupili rekreační domek. A když pak v útulné kuchyňce, pod obrazem Oldřicha a Boženy, paní Jarmilka začala vzpomínat na Františka, bylo mi dvojnásob líto, že ten její milovaný „Modrovous“ už nestačil napsat romanci o svém „zmoudření“.
Autorka pracovala jako dramaturgyně v DnV v letech 1966–1970.