Aréna na hradbách (1869–1875)
Když se počátkem 20. století vinohradští městští zastupitelé definitivně rozhodli, že druhé české kamenné divadlo bude stát na území Královských Vinohrad, měli k tomu dva pádné důvody. Reprezentativní budova divadla znamenala završení závratného rozvoje, kterým město Královské Vinohrady během poslední třetiny 19. století prošlo. Druhým důvodem byla bohatá divadelní tradice Vinohrad. „Postavme kamenné divadlo tam, kam jsou lidé zvyklí chodit – přijmou ho za své a budou do něj chodit dál.“ Toto rozhodnutí se ukázalo jako prozíravé a moudré.
V polovině 19. století byla Praha ještě obklopena městskými hradbami (bourat se začaly až v roce 1875), ale stačilo projít některou z městských bran, a pražský občan se rázem ocitl v přírodě. Bezprostředně za Koňskou branou, v horní části Václavského náměstí, se rozkládaly zahrady, louky a pole a tento snadno dostupný prostor lákal k vycházkám.
Území dnešních Vinohrad se tak už od 50. let 19. století stalo oblíbeným místem lidových zábav a postupně právě tady vznikla desítka letních divadel, zvaných arény. Šlo o vzdušné a prostorné, většinou nekryté dřevěné stavby, v nichž se hrálo od května do října. Arény byly oblíbené pro svůj rozmanitý repertoár a také v hledištích usedala pestrá „sociální směs“ – měšťané, řemeslníci, úředníci, služebné, dělníci, vojáci. Tomu odpovídal i uvolněný styl herectví – herci improvizovali a stále udržovali kontakt s publikem, často si dělali legraci i z lidí v sále, hlavně z kritiků a novinářů.
Nejstarší Aréna v Pštrosce stála už od roku 1849 mezi ulicemi Vinohradská, Balbínova a Anny Letenské. Do nekrytého divadla o rozměrech 77×32 m se vešlo až 3000 diváků, dramaturgem se stal J. K. Tyl a k otevření napsal hru Jiříkovo vidění. Pokud se hrálo, vlál na Koňské bráně i na dalších místech červenobílý prapor. Bylo zvykem, že pokud začalo pršet do konce 1. jednání, představení skončilo, ale vstupenky platily na náhradní představení. Když byla produkce ukončena kvůli dešti až ve 2. jednání, diváci už nárok na náhradu neměli.
Přibližně na místě budovy Národního muzea jste v letech 1869–1876 mohli navštívit slavnou Arénu na hradbách, kde největší herecké hvězdy Prozatímního divadla bavily diváky aktuálními vtipy i stále novými kuplety, tady měly také premiéru oblíbené Offenbachovy operety.
Na místě dnešní Státní opery byste v druhé polovině devatenáctého století našli dřevěné Novoměstské divadlo. Ačkoli bylo kryté, hrálo se v něm pouze v létě a najednou v něm mohlo až 4000 diváků sledovat i Tylovy nebo Shakespearovy hry v češtině. Jan Neruda si v Národních listech sice povzdechl, že přístup k divadlu vede zahradou, kde je po dešti hodně bláta, ale zřejmě to nebylo tak zlé, protože se tu v říjnu 1859 konal velkolepý ples a pořádala se tu i cirkusová vystoupení.
Speciálně pro produkce cirkusu Karla Hagenbecka z Hamburku vznikla na dnešním náměstí Míru dřevěná budova, nazvaná Divadlo Edenové. Později byla upravena na varietní divadlo s rozmanitými produkcemi, jako byly např. „tanečnice ve vzduchu s cvičenými holuby, zjevy duchů, gymnastikové nebo pantomima Sněhurka a sedm trpaslíků“. V roce 1886 bylo divadlo zbořeno a krátce nato začala výstavba chrámu sv. Ludmily.
Už jen nápis na jednom z domů v Korunní ulici na Vinohradech připomíná vyhlášenou výletní restauraci a slavnou arénu Kravín, kterou založil v místech dnešní Budečské ulice principál kočovné herecké společnosti Josef Kramuele. Uváděl rozmanitý repertoár od Shakespearových dramat až k lehkým operetkám. Podle dobových vzpomínek dával tento ředitel oznamovat začátek každého představení ranou z karabiny, což bylo znamením pro opozdilé diváky, kteří byli teprve u Koňské brány. Jakmile zazněla rána, všichni se dali do poklusu, aby nezmeškali začátek. Na jevišti nekryté kravínské arény stály dva vysoké ořešáky a jeden z herců vždy vylezl až do koruny stromu a sledoval, jestli se na obloze nestahují mraky. Mezitím dorazili uřícení opozdilci, a produkce mohla začít. Po představení na cestu svítil hlídač z Kravína, aby diváci ve tmě neupadli do bláta.
Po odchodu Kramuelovy společnosti převzala arénu herecká společnost Jana Pištěka a uváděla zde představení operní a operetní.
Díky letním divadlům si Pražané zvykli chodit za divadelní zábavou právě na Vinohrady a svůj zájem a vztah k divadlu jako takovému pak přenesli i na nově otevřené Městské divadlo na Královských Vinohradech…
S využitím publikace A. Javorina Pražské arény, Orbis, 1958