Piknik v tvé režii byl zahajovací inscenací Činoherního klubu v roce 1965. Lze zaslechnout i anekdotickou historku, že slavný Činoherní klub vznikl jen proto, aby bylo kde tuto hru uvést. Jak dlouho text vznikal a do jaké míry vyjadřuje tvou divadelní konfesi, s níž jsi jako dramatik a režisér vstupoval do praxe divadelního provozu?
Ta anekdotická historka je, jak tomu často bývá, jen stínem pravdy. Hru bylo kde uvést, ne že ne, dokonce byla tři divadla na výběr, neboť i bez té hry jsem v rozmezí asi dvou let měl opakovanou nabídku založit si vlastní divadlo v rámci tehdejšího Státního divadelního studia. Ale já nikdy neměl obecnou touhu založit si vlastní divadlo. Prostě kdyby nebyla ta hra, Činoherní klub by zcela určitě nevznikl. Tu nabídku jsem dostával opakovaně a nikdo jiný o tom nevěděl. Až když byl Piknik hotov a líbil se, začal jsem uvažovat, že by se to v rámci těch nabídek mohlo zkusit. Ale v životě jsem nechtěl nic šéfovat. Takže jsem oslovil Jaroslava. Tedy Jaroslava Vostrého. A navíc, nikdy bych nic nenapsal. A psát jsem chtěl, to ano. Psal jsem si vlastně pro sebe. Nikdy v životě jsem žádný text žádné instituci nenabídl. Ze zásady. Jen když to četli někteří mojí blízcí, ti způsobili, že se mé věci staly trochu veřejnými. Piknik jsem psal pomalu, když jsem měl pohodu. S dlouhými přestávkami. Pro zážitek ze psaní. Proto to trvalo několik let, než byla hra hotová. Pokud byla ve mně nějaká konfese, zvláště tehdy jsem si ji nepojmenovával. Necítil jsem potřebu. A zážitek hru zhmotnit na trojrozměrnou divadelní skutečnost byl slibný. Ten zážitek zkusit, jestli to letadlo poletí.
Jaký inspirační vliv na vznik hry měl obdiv k americké armádě, která osvobodila tvou milovanou Plzeň?
Americký vliv je nepochybný. Osm měsíců být mezi tehdejšími Američany v jejich neuvěřitelném nemilitaristickém oblečení, které dodneška existuje v různých podobách civilního oblečení na celém světě, to byl tehdy obdiv všech. Všichni jsme se jim obdivovali. Byli zcela jiní než jiné armády, které jsme znali. Byla to spotřební společnost na gumových kolech. A hlavně, v celku to byli úžasní, vychovaní a civilizovaní lidé. Nešlo jen o materiální věci, které Evropa i svět i v maličkostech převzaly, ale i duchovní. Měli k dispozici knížky, mohli jste číst třeba Tolstého, všechny žánry, dokonce i dramata, anebo tu nejlehčí literaturu. A všechny ty knížky měly formát, aby se vešly do jejich kapes. Veteráni, sebestarší, s láskou jezdí k nám do Plzně od roku 1990 a my je vřele vítáme.
Proč jsi po roce 1972, po „normalizaci“ Činoherního klubu, kromě příležitostného textu pro Plzeň vlastně už žádnou hru nenapsal?
Protože pouhou vůlí psát málokdy vznikne něco dobrého. A v normalizaci se mi nechtělo psát. V této době se pokouším dostat do stavu, kdy jste znovu v sedle a můžete se pokusit dát vznik hře. Po záměrné pauze trvající desítky let to není jednoduché.
Na Studiové scéně, v podkroví, jsi už dříve nazkoušel s Janou Hlaváčovou a Petrem Kostkou inscenaci Milostné dopisy. Považuješ tento „prázdný prostor“ za dostatečně inspirativní pro režijní práci?
Je to skvělý prostor, naprosto skvělý. Ještě lepší než tehdy.
S dramatikem Ladislavem Smočkem, autorem hry Piknik, hovořil Jan Vedral.
Piknik – reprízy: 17. 5., 31. 5., 9. 6. 2016
