Jak je to dávno, co jsem viděl jeho Raskolnikova v Kaločově brněnské inscenaci Dostojevského Zločinu a trestu? Představení, na které jsem se vrátil několikrát a mám ho celý ten dlouhý čas v paměti a před očima. V Divadle na Vinohradech, kam přišel Igor Bareš do angažmá na začátku roku, se uvedl nejprve jako otec Lorenzo v inscenaci Romea a Julie. Následoval Tomáš Stockmann z Ibsenova Nepřítele lidu. Role, které se – podle hodnocení kritiky – chopil s veškerou vervou svého talentu a odvedl naprosto precizní výkon, aby znovu dokázal, jak jsou mu blízké složité postavy velkých, silných příběhů. „Na Ibsena bych vás do divadelní šatny nepozval, to už tady hodinku předem opravdu potřebuju být jenom sám,“ přiznal se mi krátce před další večerní reprízou Shakespearova milostného příběhu.
V čem je pro vás divadelní šatna, ten malý (ne)osobní prostor v zákulisí, tak důležitá?
Divadelní šatna nesmí být neosobní. Musí na mě působit pozitivně. Nejsem z rodu herců, kteří se s kolegy baví až do poslední chvíle, než vyjdou na jeviště. Naopak. Vždycky si zjistím, kdo v konkrétní hře hraje, a podle toho zvolím šatnu, abych, pokud je to možné, mohl být během představení sám. Větší roli si musím v klidu zopakovat a potřebuju se soustředit. A navíc, všude si rád lehnu, v Národním divadle jsem měl v šatně dokonce i přenosné lehátko. A tak mě potěšilo, když mi pro Ibsenova Nepřítele lidu kolega David Steigerwald vyšel vstříc, přestěhoval se a nechal mě tady s mým Stockmannem o samotě.
Role MUDr. Tomáše Stockmanna v Nepříteli lidu je vaše první herecké setkání s Ibsenem?
Na jevišti jsem teď skutečně Ibsena zkoušel poprvé, ale Nepřítele lidu jsem viděl už v roce 1986 v brněnském Mahenově divadle a popravdě, moc mě tehdy neoslovil.
Co se změnilo za třicet let a jak vás ta vzpomínka ovlivnila při práci na současné inscenaci v Divadle na Vinohradech?
V padesáti už máte něco za sebou, svět i divadlo vnímáte jinak. Pomohlo mi, že Ibsen sám někde řekl, že si není jistý, zda napsal komedii, či tragédii. Tragikomedii, od každého kousek, mají herci asi nejraději. I proto mám tak rád Čechova. A ještě jedna věc pro mě byla netradiční. Většinou, když si přečtu scénář, tak už nějak vím nebo tuším, jak bych asi měl svou roli hrát. Někdy se tomu říká „pudové herectví“ a režiséři se tomu občas velmi brání, aby jim herci nezbourali připravenou koncepci. A právě u Stockmanna jsme si s panem režisérem Deákem dlouho povídali o tom, kudy a kam. Teprve když byla na světě pevná kostra celé hry, dostala moje role krev a emoce. Ale já už se na jevišti zase tak moc neprožívám.
Jak to myslíte? Copak můžete svou roli třeba právě v Ibsenovi na jevišti jen skvěle „herecky předstírat“?
Za léta u divadla jsem si uvědomil, že lepší než se emočně každý večer zničit, je naučit se dobře předstírat. Být připravený profesionál. Divák ten rozdíl samozřejmě nesmí poznat, musí mi uvěřit a je pouze na mně, jak se svým rolím dostanu pod kůži. Kdysi jsem v Brně mluvil s jednou psychiatričkou, která mi říkala: „Vy to máte dobrý, emoce si prožijete na jevišti.“ A to je pravda. Hercovy slzy kanou z mozku, takže se emocím v roli stejně neubráníte.
Novináři vám hodně připomínají, že jste kdysi řekl: „Divadlo nehraju pro diváky, ale sám pro sebe…“ Odráží se v tom fakt, že jste velký introvert a samotář?
Myslel jsem to tak, že díky svým rolím se dozvídám něco nového sám o sobě. Samotář už teď moc díky rodině nejsem a vážím si samozřejmě vnímavého publika, bez kterého by herec nebyl nic. Kdybych se ale podruhé narodil, chtěl bych být umělcem v samotě ateliéru. Malířem nebo sochařem. I proto jsem se několikrát vrátil k jevištnímu monodramatu. Samotu si dneska schovám leda tak do šatny anebo si ji užívám, když odpočívám cestou vlakem za divadlem po celé republice.
Proč vlastně úspěšný a zaměstnaný herec z Prahy přijímá nabídky na zájezdová představení nebo hostování v tzv. „oblastních“ divadlech?
Pokaždé je za tím nějaký konkrétní důvod. V Šumperku jsem si například všiml, že v tamějším divadle chystají Zánik samoty Berhof. Vzpomněl jsem si na filmové zpracování Körnerova scénáře, jak mě ten snímek zasáhl, zvedl jsem telefon, nikdy v životě jsem to neudělal, a projevil jsem přání, že bych s nimi chtěl na jevištní adaptaci spolupracovat. A kdo ví, jestli bych někdy hrál Starbucka v Obchodníkovi s deštěm, kdyby mi ho nenabídli z menšího pražského Divadla na Prádle? Uvědomte si, že v Praze je kulturních akcí každý večer nepřeberně, ale když přijedete někam se zájezdovým představením, a třeba je to „jenom“ konverzační komedie, cítím podle reakcí ze sálu, že je to pro diváky pokaždé velká událost.
V dubnu oslavíte padesátku. Znamená pro vás ten věk v životě a v práci nějaký výrazný zlom, nebo je to jen obyčejné datum v kalendáři?
Možná mám svůj životní přelom už za sebou. Žil jsem strašně rychle, moje zážitky by vydaly na několik „normálních“ životů a moje zdraví je tím docela poznamenané. Změnila mě až moje současná rodina. Nebudu planě slibovat, že se dokážu víc šetřit, to jsem nikdy neuměl, ale ten věk si uvědomuju. Musím se svým malým dětem a mladé ženě ještě nějaký čas zachovat. Padesátka je pro mě jistý životní milník a jsem rád, že jsem se ho dožil.
Bilancujete? Ohlížíte se?
To je obecně můj zlozvyk, o práci hodně přemýšlím, i když nemusím. Často si říkám, že bych neměl, a snažím se všechny pracovní myšlenky zahodit nebo myslet na něco jiného, ale to mi vydrží jen chvíli a hned se mi to vrátí. Ať už ráno v koupelně nebo v metru cestou do divadla. Ohlížím se zpátky, jestli jsem něco udělal dobře, a myslím na to, co mě čeká, komu musím zavolat, kde mám být… Ale třeba večer na jevišti nebo doma s dětmi si už opravdu dokážu užívat jenom ten přítomný okamžik a říkám si: Tohle je právě a jenom teď a nikdy jindy už to nepřijde.
V květnovém čísle rozhovor s Naďou Konvalinkovou
