Je hercem, o kterém se mluví především kvůli jeho divadelním rolím. Nakonec i závěr letošní divadelní sezony prožil ve znamení intenzivních zkoušek, aby se v září na vinohradském jevišti představil jako Laca Klemeň z Preissové Její pastorkyně. Herectví je pro něj splněným dětským snem – „jednou by mě třeba mrzelo, že jsem to nezkusil“ – i když nejprve dal Tomáš Dastlík přednost studiu, které absolvoval s titulem inženýra ekonomie.
Co vám tehdy u příjímacích zkoušek na DAMU řekl Boris Rösner, když si přečetl vaše datum narození?
Myslel si, že je to chyba v přihlášce. Byl to právě on, kdo mi – v tom závěrečném třetím kole – sděloval, že jsem na studium herectví, v pětadvaceti s jednou vysokou školou, už přece jen starý. Naštěstí mi ale v Brně věřil pan profesor Josef Karlík, který si mě vybral do svého ročníku. Hodně nás měl k tomu, abychom na škole opravdu pracovali. Vždycky nás jakoby ponoukal otázkami: Co kdyby ta figura jednala takhle? Anebo takhle? Den pro nás končil v jedenáct v noci v ateliéru, žádné pařby až do rána. Možná i proto, že jsme tam byli samí starší chlapi, vnímali jsme ty čtyři roky jako příležitost něco dokázat.
Na Její pastorkyni pracujete nyní s režisérem Martinem Františákem. Jak vás poznamenala předchozí několikaletá spolupráce ve vašem ostravském angažmá?
Dneska už jsme kamarádi. Něco jsme popili, chodíme spolu na ryby, o prázdninách jedeme chytat do Norska. Před lety, když jsme spolu začínali v Ostravě, tak jsem ale Martinovi málem vrátil Shakespearova Macbetha.
Počkejte, vy jste vážně nechtěl hrát Macbetha?
Trochu jsem se asi rouhal. Jenže na zkoušení bylo zoufale málo času, vůbec jsem si nevěřil a bylo to naše vůbec první divadelní setkání. A navíc ještě hlavní role měla alternaci. Když jsem teď viděl Martinovu inscenaci Petrolejových lamp, přišlo mi, že jako režisér prožívá další umělecký vrchol, a těšil jsem se, až se na Vinohradech potkáme. Líbí se mi ten obrazový jazyk, který si pro Pastorkyni vybral. Je to asi dnes už jedna z mála možností, jak se taková hra může po letech uvádět.
Co to je ten obrazový jazyk?
Těžko se mi to popisuje. Rozhodně to není velké realistické herectví. Hledáme jednoduché herecké prostředky, jak si najít cestu za svou postavou a přiblížit tohle vesnické drama divákům tak, aby je ani na chvíli nenapadlo, že je to příběh z konce devatenáctého století. Emoce lidské duše se nemění.
V rozhovoru pro Divadelní noviny jste se přiznal, že máte velmi rád divadelní líčení. Je to další cesta k přesné podobě vaší postavy?
Mám šminky rád jednak kvůli tomu, že prostě vypadám, jak vypadám. Se mnou nic neuděláte. Obličej, vlasy… Nic. A možná i proto se mi tak líbí, když se člověk může nějakým způsobem měnit, když mám paruku nebo výrazné líčení. Pokud by to šlo, zkoušel bych v kostýmu hned.
Proč?
Hodně vám to pomůže s postavou. Nemusíte se po několika týdnech zkoušení najednou přizpůsobovat novému oblečení nebo se v něm složitě „hledat“. Ještě za studií na JAMU jsem zkoušel s ruským režisérem Rodionem Ovčinikovem, od první aranžovačky chtěl, abychom na sobě měli kostýmy. Jednou mi v Cyranovi na jevišti v souboji spadl plášť a v ten moment jsem byl jako nahý. Kdyby to šlo, měl bych prostě rád svého Lacu od začátku v kostýmu. Ve většině divadel je to jinak, i na Vinohradech mají kolegové na sobě na zkušebně leccos: svetr, tepláky, tenisky. Tak jsem si vzal aspoň jeho boty, které výrazně určují styl chůze. Pro někoho je to možná detail, ale pro mě je to další důležitý kamínek v mozaice charakteru a příběhu mojí role.
Jaký je tedy váš Laca Klemeň dva měsíce před premiérou?
Je to prostý člověk, dřevorubec, vůbec není jednoduchý. Jde si za svým cílem. Žádný romantik, který by řekl: Miluju tě. Jeho vyznání lásky je docela jiné. Je to v něm. A jenom v něm. Pod vedením pana režiséra se teď hodně peru s tím, jak to udělat, abych to všechno odehrál spíš silným vnitřním prožitkem než velkými gesty navenek. Vede mě k tomu, abych se zbavil vlastně jakéhokoliv zbytečného fyzického jednání. Jenom přijít a všechno „ustát“. Někdy to se mnou ještě hodně šije a moc vnitřně nevěřím tomu, že je možné jen tak „nehrát na sílu“. Musím si pro ten obrazový jazyk najít svůj vlastní klíč. Premiéra se blíží a nervozita stoupá.
Mluvil jste někdy o divadle a herectví s Viktorem Preissem, který proslul svým výrokem, že teprve třiatřicátá repríza je zralá pro premiéru?
S panem Preissem jsem zatím ještě nemluvil, ale jestli je to tak, jak říkáte, myslím, že bych si s ním velice rozuměl. Přesně vím, o čem mluví. Do divadla totiž chodím většinou jen na vlastní premiéry. A pokaždé cítím obrovskou nejistotu, protože se vždycky narodí n ě c o, o čem ještě nevíme, jak to bude dýchat, jak to poroste, a už vůbec je těžké odhadnout, jestli se nám to společně povedlo. A pak je tu ještě publikum. Kolikrát mě až mnohem později při dalších reprízách s nečekanou reakcí diváků napadly věci, o kterých jsem vzhledem ke své postavě předtím vůbec nepřemýšlel.
Ještě pořád se chodíte na kolegy dívat do portálu během představení?
Jasně. Někdo by možná řekl, že si tam chodím nakrást. Nakonec, říká se, že umění není vlastnictví a komu je dáno, tak se naučí. Ovšem když je od koho a když je na koho se dívat! Třeba v Ostravě – Čechovův Strýček Váňa. Hrál jsem Astrova a na to, abych si vychutnal Norberta Lichého v roli Serebrjakova, jsem si vždycky našel čas. Ale naučím se i od děcek. Naše Jenůfa, Terka Terberová, dvaadvacet let a nechápu, kde se to v ní bere. To je něco neuvěřitelného, jak je talentovaná. Dívám se a učím se. Stačí být pozorný.
V příštím čísle rozhovor s Dagmar Havlovou a Terezou Terberovou
