V. Fišar a K. Houska na zkoušce inscenace Dvanáct rozhněvaných, 1972
Ve vzpomínkách na herce zůstávají především postavy, které vytvořili na jevišti, ve filmu, televizi či rozhlase. Jistě je tomu tak i u Vlastimila Fišara, jehož úmrtí před čtvrt stoletím si připomeneme v červnu. Když se však zeptáte těch, kdo Vlastimila Fišara znali, okamžitě zareagují: Byl to výborný, charakterní člověk, vzácný duch, kamarádský kolega, velice inteligentní, přemýšlivý… Znal cenu tolerance a přátelství. (O velkém přátelství vypovídaly dopisy mému otci Františku Kožíkovi. Vlastimil Fišar patřil mezi první čtenáře jeho románů, otec sledoval jeho výkony na jevišti a vždy si vzájemně své dojmy uměli sdělit.)
Vlastimil Fišar se narodil 13. listopadu 1926 na Slovensku, otec byl Čech a matka Slovenka, sám s úsměvem říkal, že je opravdový Čechoslovák. V roce 1939 se rodina musela přestěhovat do Čech, gymnázium navštěvoval v Jičíně, kde začal hrát i divadlo, a později absolvoval pražskou Státní konzervatoř. Vstoupil na jeviště Národního divadla jako statista, první angažmá přijal v Realistickém divadle a krátce byl i ředitelem pražského Městského divadla pro mládež a uměleckým vedoucím Armádního divadla v Martině. Od roku 1953 až do své smrti byl členem hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Je těžké vybírat příklady z dvou set sedmdesáti vinohradských rolí. Jeho výkon byl pokaždé velice osobitý a sugestivní, perfektně zvládl dialog, projevoval profesionální jistotu, diváky zaujal dramatičností postavy; mnohdy ručil za postavu svým charakterem. Tak tomu bylo například v Schillerově dramatu Don Carlos, kdy myšlenky pronášené jeho Markýzem z Pozy zvýraznily vyznění inscenace jako dramatu volajícího po svobodě myšlení (premiéra byla v roce 1954). Z dalších rolí připomeňme např. Mortimera (Marie Stuartovna), Cara Alexandra (Vojna a mír), Hovstada (Nepřítel lidu), Marka Antonia (Julius Caesar), Coopera (Kočka na rozpálené střeše), Inkvizitora (Skřivánek), Dudleye (Ať žije královna), Forsytha (Král Krysa), Učitele (Loupežník). O představení Sofoklova Oidipa v přebásnění Jana Skácela vypovídá v jednom rozhovoru, ve kterém se zamýšlí nad postavením herců ve společnosti a proti lákavé popularitě staví mravní váhu a zodpovědnost hereckého povolání. „Inscenace Jaroslava Dudka je prostá, a přitom silná účinkem. Hrst herců na jevišti žije osud naplno a dokážou, že Oidipus z dálky staletí přesahuje ke každému z nás. I já jsem jeden z diváků. Jako Náčelník chóru mluvím jejich jménem na jevišti, cítím, jak jsou nezvyklou látkou zasaženi.“
Občanské a umělecké aktivity Vlastimila Fišara se nesoustřeďovaly jen na divadlo. Výrazně se zapsal do historie uměleckého přednesu. Patřil mezi zakladatele Lyry Pragensis, účinkoval ve Viole, byl u pořádání recitačních přehlídek, jako byly Šrámkova Sobotka, Wolkrův Prostějov nebo Neumannovy Poděbrady. Divákům a posluchačům představil mj. básně Oldřicha Mikuláška, Josefa Hory, slavná byla jeho interpretace Obrany Sokratovy, Senecovy Rozpravy o lidu duševním nebo prózy E. Hemingwaye Stařec a moře. Nikdy se nerozloučil s humanistickými myšlenkami Karla Čapka, kterého miloval pro jeho mravní patos, a od r. 1987 byl předsedou Společnosti bratří Čapků. Angažoval se společensky i v jiných funkcích, v letech 1968–1969 byl členem předsednictva Ústřední rady odborových svazů, zajímal se o sociální postavení herců a v roce 1967 byl zvolen prezidentem Mezinárodní herecké asociace (FIA). Sovětskou okupaci v roce 1968 Vlastimil Fišar odmítl uznat a jako by tím naplnil slova F. X. Šaldy, která rád citoval: „Nepostrádejme odvahu k činu a statečnost k jeho naplnění.“ Následně byl doma vyloučen z hereckých odborů (Mezinárodní herecká asociace ho v odpověď jmenovala čestným prezidentem), jeho umělecká práce byla omezena; nemohl se objevit v televizi, rozhlase, filmu, a když, tak jen v malých rolích. Soustředil se proto na zájezdová představení, ve kterých se vyznával z lásky k české řeči. Inspiraci nalézal ve svých milovaných knihách a s diváky se dělil o zážitky čtenáře; umělecký přednes pro něho nebyla jen reprodukce, ale vzrušující umělecký obor.
Své bohaté herecké zkušenosti rád předával svému synu Janovi a se zájmem sledoval jeho hereckou dráhu. Na začátku 90. let měl Vlastimil Fišar ještě mnoho uměleckých plánů, v jeho herecké knížce byly zapsány role, které na něj čekaly. Krutá nemoc však rozhodla jinak. V posledním dopise kolegům napsal: „Ani nevíte, jak zoufale bych byl šťastný, kdybych s vámi mohl pracovat naplno a pokračovat v tom, co jsme začali.“
(Autorka pracovala jako dramaturg DnV v letech 1996–2007.)
