​Olga Scheinpflugová jako Matka a Jaromír Hanzlík jako Tony v dramatu K. Čapka Matka, 1967

 

Do života mi vstoupila poprvé už v dětství, kdy na ni často vzpomínala moje maminka. Obě totiž jako dospívající dívky přišly roku 1917 do Prahy, obě bydlely v penzionátu „Záštita“ v Hradební ulici a obě studovaly na obchodní škole. Patnáctiletá Olga splnila otcovo přání vlastně jen formálně; ve skutečnosti se už odmala chtěla stát herečkou. Proto také ve volném čase pilně navštěvovala tzv. učební hodiny u Marie Hübnerové a předepsané monology se učila až „po večerce“, většinou v koupelně penzionátu.

 Když jsem pak mnohem později na začátku šedesátých let přesídlila do pražského Divadla

E. F. Buriana, poznala jsem Olgu Scheinpflugovou osobně. Po premiéře Čapkovy tragikomedie Věc Makropulos přišla do divadelního klubu a její první věta zněla: „Kdepak je ta vaše dramaturgyně, která myslí na herce?“ A tím vlastně začalo naše podivuhodné přátelství.

 Bydlela jsem ve Vršovicích, a tak kdykoliv mi Olinka zatelefonovala a pozvala mě na kus řeči u kávy, už za pár minut jsem zvonila u branky Čapkovy vily. Pokaždé přišla otevřít věrná hospodyně paní Mráčková s obligátní větou: „Paninka vás už čeká.“ A my jsme se pak usadily v přízemním salonu s výhledem do zahrady a povídaly si. Vlastně většinou vyprávěla Olinka a já byla vděčnou posluchačkou.

 V závěrečném období svého předčasně ukončeného života podala v Národním divadle dva opravdu mistrovské výkony. 25. října 1963 mělo premiéru Shakespearovo drama Romeo a Julie, kde pod režijní taktovkou Otakara Krejči excelovala jako Chůva. A na podzim r. 1966 se poprvé proměnila v Bláznivou ze Chaillot. Její horoucí dialog s Luďkem Munzarem (v roli Petra) si pamatuju dodnes. Prostřednictvím Giraudouxovy Aurélie jako by se její české představitelce najednou vracelo mládí!

​Závěr jejího života byl ve znamení mistrovských výkonů

 Výjimečné místo nejen v jejím hereckém zrání, ale nepochybně i v soukromém životě měla Matka. Karel Čapek nikdy neskrýval, že vlastní autorkou námětu je právě Olga Scheinpflugová, nakonec však na její výslovné přání drama napsal sám.

 „Olinka si jednou tuhle roli zahraje!“ Tahle Čapkova předpověď se naštěstí splnila v září 1967, kdy se pražskému publiku Olga Scheinpflugová poprvé představila jako hrdinka posledního Čapkova dramatu. Nikoli však v Národním divadle, jehož byla členkou, nýbrž v Divadle na Vinohradech (v režii Luboše Pistoria). A tím jako by se kruh uzavřel. V roce 1929 odešla do Národního z Vinohrad – a na Vinohrady se téměř po čtyřiceti letech vrátila. A byl to triumfální návrat!

 Hrála sice stejný text jako Leopolda Dostalová na premiéře v roce 1938, ale Olžino pojetí bylo diametrálně odlišné. Stačí citovat její slova z vinohradského divadelního programu: „Tenkrát byla Matka jako titulní postava i básnickou metaforou doby – dnes je to matka s malým m, bytost věčná ve svém boji a ztrátách. Autor jí dal naštěstí tolik lidskosti a životní pravdy, že se obejde i bez data svého zrození.“

 Ráda bych své vzpomínky na nezapomenutelnou a nenahraditelnou přítelkyni zakončila úsměvně, ale nejde to, mám-li se vrátit k posledním dnům jejího života. Na obzoru byly Velikonoce a Olga očekávala návštěvu jednoho ze svých dávných přátel ze Švýcarska. Jenže ráno 10. dubna, kdy bylo na programu odpolední představení Matky, volala hospodyně Mráčková, že „paninka měla v noci srdeční záchvat“. Okamžitě jsem informovala ředitele Františka Pavlíčka a ten rozhodl, že se představení zruší. Ale to už se nám ozvala Olga a kategoricky oznámila, že hrát bude! Seděla jsem s ní v herecké šatně a ona mě uklidňovala „pilulkou na srdce“, skrývanou v bílém kapesníčku. Bohužel školáci, kteří zřejmě nepřišli na představení z vlastní vůle, byli velmi neukáznění a na závěrečná matčina slova „Cože, oni zabíjejí malé, usmrkané děti?!“ reagovali hurónským smíchem. Rozčilená Olga opustila vinohradské jeviště a zpátky se už nevrátila. O tři dny později, 13. dubna 1968, zemřela ve vinohradské nemocnici na infarkt.

 „… a pak jsou ty pravé, ty nadšené a opravdové potlesky, tak řídké a tak krásné! To je vám, jako by bylo v hledišti dvakrát tolik světla a dvakrát tolik lidí. Je to posila, která nám povzbudí srdce a která dokáže, že je tu zájem a že nepracujeme nadarmo!“

(Olga Scheinpflugová: Divadelní zápisky, 1928)

Autorka pracovala jako dramaturgyně v DnV v letech 1966–1970.