​

  Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradech, ještě bez budovy Městského divadla, dobová pohlednice, 1903

 

V neděli 24. listopadu 1907 vstávali obyvatelé Královských Vinohrad dříve než obvykle.

 Od časných ranních hodin vládl v ulicích čilý ruch a všude bylo cítit radostné vzrušení. V 9.30 h totiž na Purkyňově náměstí (dnešní nám. Míru) začínal dlouho očekávaný slavnostní ceremoniál otevření právě dokončeného Městského divadla.

 Už před 9. hodinou zaplnil netrpělivý dav rozlehlé náměstí a mezi hosty bylo možné zahlédnout mnoho významných osobností veřejného i kulturního života. Přesně v půl desáté zazněly z vyzdobených balkonů divadla slavnostní fanfáry…

 Těmito okamžiky začíná bohatá umělecká historie divadla, které vždy patřilo k nejdůležitějším uměleckým scénám nejen v Praze, ale i v Čechách

Vybudování Městského divadla na Královských Vinohradech bylo výsledkem dlouholetého úsilí mnoha lidí, ať šlo o vinohradské starosty, členy městského zastupitelstva nebo umělce a osobnosti z kulturní sféry. Stavbu divadla se zájmem sledovali také obyvatelé Královských Vinohrad.

 Brzy po otevření Národního divadla se totiž začalo mluvit o tom, že Praha potřebuje ještě jedno „kamenné“ divadlo, a tyto hlasy na konci 19. století sílily. Druhé divadlo mělo být uměleckou konkurencí Národního divadla a také mělo přispět ke zvýšení úrovně tehdejšího českého divadla, které se rychle chtělo vyrovnat dosud vyspělejší produkci německých divadel. Objevila se ovšem naléhavá otázka: Kde by nové divadlo mělo stát? Postupně bylo navrženo a zamítnuto 14 různých míst. A v tu chvíli se na scéně objevují Královské Vinohrady – město představující vzor nevídaného rozvoje. Ano, Královské Vinohrady byly skutečně samostatným městem!

 V roce 1849 vznikla za branami Prahy na území nazývaném Hory Viničné obec Vinohrady, tvořená pouze roztroušenými zemědělskými a bývalými viničními usedlostmi, šlechtickými vilami a letohrádky. V roce 1867 byla přejmenována na Královské Vinohrady a v roce 1879 povýšena na samostatné město, které se až do vytvoření Velké Prahy (1922) bránilo všem snahám o spojení s historickou Prahou. Jeho obyvatelé byli lokálními patrioty a necítili se být Pražany.

 Purkyňovo náměstí na Královských Vinohradechdobová pohlednice, začátek 20. stoletíKrálovské Vinohrady prošly během krátké doby závratným rozvojem. Jen pro představu: v roce 1843 bylo na území Hor Viničných registrováno 68 domů se 169 obyvateli. Na konci 19. století se Královské Vinohrady staly co do počtu obyvatel čtvrtým největším městem Českého království (po Praze, Brně a Plzni), v roce 1900, kdy se začíná uvažovat o stavbě divadla, žilo na Královských Vinohradech už 70 000 obyvatel. Tehdejší noviny psaly o „amerikánském stylu výstavby“ a v tomto duchu prý probíhala i zasedání vinohradského zastupitelstva, jehož členové napřeli veškerou energii k rozvoji svého města. Měli jasný cíl: co nejdříve vytvořit z neuspořádané obce moderní české město s veškerým vybavením – s úřady, školami, kostelem, sociálními institucemi, rodinnými domy, peněžním ústavem, továrnami, sady, živnostmi a obchody. Toho všeho v poměrně krátké době skutečně dosáhli, navíc postavili také radnici a vodárnu. O rychlosti výstavby svědčí úryvek z dobového tisku: „… Právem proto přirovnává se vzrůst Vinohradů k vývoji měst amerických, jež takřka vyrůstají přes noc ze země…“ Zachovala se také půvabná vzpomínka na jednoho z vinohradských starostů, Jana Friedländera: „Pokud se jeden den zastupitelstvo usneslo, že se bude dláždit určitá ulice, druhý den ráno se už pan starosta rozčiloval nad tím, že se s dlážděním ještě nezačalo.“

Systematické dláždění ulic probíhalo od roku 1884, Královské Vinohrady měly i dobře fungující veřejné osvětlení. Centrem města se stalo náměstí, jež díky sadové úpravě a vznosné architektuře působilo jako jakýsi „městský salon“. Uprostřed náměstí byl v letech 1888–93 pod vedením uznávaného stavitele Josefa Mockera vystavěn chrám sv. Ludmily a za kostelem o rok později vyrostla budova Národního domu, který se stal centrem bohatého společenského života Královských Vinohrad.

 První tramvaj jela od Národního muzea na Olšany už v roce 1897 (předtím tam jezdila koňka), v roce 1909 byla dokončena stavba hlavního nádraží, patřícího do katastru Královských Vinohrad, v roce 1902 byla dána do provozu první část vinohradské nemocnice, otevřely se Riegrovy sady a Vinohradská tržnice.

To všechno přivedlo na Královské Vinohrady podnikatele a bohaté zájemce o moderní bydlení. Do nových, luxusních bytů se ze staré pražské zástavby začali stěhovat nejprve šlechtici a majetní podnikatelé, brzy je následovali také movití příslušníci střední třídy  obchodníci, advokáti atd. Vinohradské ulice se staly prestižní adresou a v té době také vzniklo pojmenování „měšťanská čtvrť".

Vinohradskému  divadlu  se pak bude dlouhá léta říkat „měšťanské divadlo" a vlastně k němu tento přívlastek patří dodnes.

Počátkem 20. století mohli vinohradští zastupitelé  s  uspokojením konstatovat, že všechny plány jsou splněny a že Královské Vinohrady mají vše, co má mít velké a moderní město. Zbývalo jediné, co zatím neměli a mít chtěli: reprezentační divadelní budova. A tak se po mnoha debatách rozhodli, že druhé české kamenné divadlo bude stát právě na území Královských Vinohrad a tím se završí výstavba a rozmach tohoto hrdého města. Realizace odvážné myšlenky mohla začít...