Potkali jsme se jakoby uprostřed trojúhelníku jejích divadelních rolí. A navíc ještě ty letošní „půlkulaté“ dubnové narozeniny. V týdnu, kdy je oslavila, se rozloučila s postavou Hrubešové ve Šrámkově Plačícím satyrovi, dárkem dostala krásnou roli paní Pearcové a premiéru Pygmalionu a na začátku května ji čekala první čtená zkouška Její pastorkyně. To všechno během jediného roku v Divadle na Vinohradech, kam se Naďa Konvalinková, pro někoho možná nečekaně, vrátila k rolím klasického repertoáru.
Jaká je vlastně paní Pearcová z poslední vinohradské premiéry Shawova Pygmalionu vašima očima?
Nechci divákům nic předem prozrazovat, i když na Pygmalion se do divadla nechodí kvůli neznámé zápletce, ale jsem ráda, že naše inscenace vnímá nejen Higginse a jeho ješitnost, ale vztah mezi mužem a ženou obecně. Paní Pearcová je možná takový nenápadný rozhodčí vzájemného vztahu mezi Higginsem a Lízou. A názor na proměnu její schovanky jasně vystihuje závěrečné konstatování: „Pánové, pánové, vy opravdu nemáte víc rozumu než malí kluci!“ Tuhle divadelní Anglii miluju a myslím, že se diváci mohou těšit na krásné představení stejně, jako já jsem se těšila na zkoušky od chvíle, kdy jsem si přečetla obsazení. Byl v tom tak trochu šrámkovský stříbrný vítr, protože v dramatickém kroužku ještě na gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici jsem v Pygmalionu hrála slečnu Eynsford-Hillovou.
Vždyť ale nakonec do Divadla na Vinohradech jste přišla právě za Fráňou Šrámkem…
Po šedesátce jsem už věru žádnou zvláštní nabídku nečekala, a tak když mi Tomáš Töpfer zavolal, myslela jsem si, že je to snad nějaká domluvená recese. Náš dialog v telefonu probíhal v duchu filmu Vesničko má, středisková: „Tomáši, to nejde, už jsem v důchodu.“ „Já taky.“ „A bolí mě kolena.“ „Mně taky, ale na jeviště ještě dojdeš, ne?“ A to jsem ještě netušila, jak mě procvičí schody do vinohradské zkušebny v podkroví! Bránila jsem se, že mám hodně představení a závazků, ale najednou jsem začala zkoušet záskok za Lucku Juřičkovou v Plačícím satyrovi. Seděla jsem v potemnělém hledišti, poslouchala režisérovy připomínky hercům, v duchu jsem byla ve své roli, a všechno se to rázem potkalo. Tohle nádherné divadlo mě objalo a cítila jsem, že stát na tomhle jevišti je štěstí. Navíc, herce si na Vinohradech hýčkají. Máme laskavé a milé garderobiérky, vlásenkářky, kluci z techniky a vůbec všichni v zákulisí jsou hercům k ruce. Rekvizitárna, tam to žije od rána do noci. Mám ráda, když je divadlo zgruntu divadlem.
Jaké to bylo vstoupit do inscenace Šrámkovy hry na zkouškách těsně před premiérou?
Jsem trémistka, takže to byly samozřejmě nervy. Ale protože většinu kolegů znám, pracuju s nimi a potkáváme se léta, všichni mě okamžitě vzali mezi sebe. Tréma mi nakonec ani nepřišla. Nechala jsem se unést čistou Šrámkovou češtinou a s mojí Hrubešovou mi bylo náramně. Vrátila jsem se v čase. Musela to být z jistého úhlu pohledu docela idylická doba. Nikam se nespěchalo, všechno bylo pomalejší a klidnější.
Po dlouhé době jste si také zase připomněla méně známou divadelní klasiku…
A to mě právě u divadla baví. Jeden večer Shakespeare, jindy zase současná komedie. Naposledy jsem si dějiny českého dramatu odehrála v Tylově Lesní panně ještě před revolucí v Divadle ABC a dávno předtím jako mladinká jsem se v plzeňském divadle loučila Dorotkou ve Strakonickém dudákovi.
Vrátilo se vám v Divadle na Vinohradech po letech mimo velké jeviště něco z plzeňských vzpomínek?
V plzeňském divadle jsem poznala dvě své „divadelní mámy“, herečky Jarmilu Balašovou a Evu Wimmerovou. Naučily mě, jak se má začátečník v souboru chovat, a hlídaly mi výslovnost, protože s polykáním koncovek jsem zápasila už na škole. A teď první velká role na jevišti kamenného plzeňského divadla! Ještě těsně před premiérou režisér křičel, že jestli ta Konvalinková nepromluví pořádně, premiéra nebude. Styděla jsem se nahlas vyznat lásku. Myslela jsem si, že když to vykřičím do světa, že ten cit tam prostě nebude. Ale režisér měl samozřejmě pravdu a trpělivě opakoval: „Naďo, když to neřekneš zřetelně a nahlas, tak to uslyší možná první řada a tvůj cit nikdo nepozná!“ Jednou jsem poslechla, odvážila jsem se a nakonec mi došlo, že citu je na scéně naopak ještě víc, když se váš hlas otevře.
Do Plzně si vás vybrali hned po absolventském představení na pražské DAMU?
Ve Slaměném klobouku jsem v DISKu hrála kloboučnici Kláru a přišel se na nás podívat pan režisér Oto Ševčík, tehdy šéf plzeňské činohry, a po představení mi nabídl angažmá. První role v Plzni byla princezna v alegorickém příběhu Úplně normální zázrak, pak jsem hrála Verunku v Našich furiantech a potom přišla Ofélie. Na moji Mimi v Loupežníkovi se přijeli podívat z Městských divadel pražských. Bylo z toho nejprve hostování, a já jsem tak poprvé v životě stála na jevišti se svým profesorem Václavem Voskou. Dlouho jsem potom přemýšlela, jestli mám hozené „laso“ do Prahy přijmout, protože pan režisér Ševčík mi řekl, že na mně postaví repertoár, a potvrdil to rolí Markéty ve Faustovi a Markétce. Naivky mě opouštěly a hrozilo mi, že návratem do Prahy do nich znovu zabřednu.
V Městských divadlech pražských jste ale vzápětí přišla mezi velké dámy souboru: Irenu Kačírkovou, Libušku Švormovou nebo Marii Rosůlkovou. Jak vás tehdy přijaly?
Bylo to nádherné společenství velkých herců a lidí. Ze začátku jsem to měla docela těžké, protože kolegové pěstovali dost jedovatý humor a špičkovali se. Dokonce když jsem tam přišla do angažmá, tak mi hned první večer jedna herečka v klubu řekla, jak je ráda, že tam jsem, že už aspoň nebude muset hrát ty krávy naivky. A já proplakala dva dny, že budu hrát krávy. Potom jsem je hrála asi třicet let a měla jsem je moc ráda. Ale přiznám se, že jsem se díky tomu zákulisnímu humoru hodně nabrečela, než jsem jim to jednoho dne vrátila a Stella Zázvorková mi řekla: „No vidíš a jsi naše.“ V Plzni i v Praze jsem v té době často během představení stála v portále a učila se tu (ne)obyčejnou hereckou techniku od všech bardů kolem sebe. Václav Voska mi kladl na srdce, abych nikdy nepřestala vnímat vlastní chyby. Pořád ještě slyším: „Jak si jednou řekneš, že jsi dobrá, tak končíš.“
V červnovém čísle rozhovor s Markem Holým
