Jaroslava Adamová (Ariadna), Georges Neveux:Theseus Mořeplavec, režie J. Frejka, 1946 

Herecké osudy Jaroslavy Adamové obrážely osud celé její generace: její vzestupy a pády, na nichž se podepsala spolu s historickými podmínkami politická a celková společenská situace v české kultuře posledních šedesáti let. A taky osobní vztahy a v nich často stinné stránky lidských povah. Tak jako mnoha jejím vrstevníkům a vrstevnicím nebylo jí dopřáno rozvíjet své herecké umění kontinuálně. Několikrát musela začínat znovu, v odlišných podmínkách, a vždycky se jí podařilo prosadit se imponujícím způsobem.

Ovlivněna svými učiteli a vzory – psychologickým herectvím, impulzy expresionismu i komediálně rozpoutanou hravostí avantgardy – spojovala ve svém herectví od počátku to, co bylo pro její generaci charakteristické: bezprostřednost a pozitivní vitalitu obrozeného poetismu, věcný, až ironický odstup i schopnost hlubokého vcítění, kultivovaně tvarovaného a vyjádřeného vypjatým emocionálním gestem. Milovala patos v původním smyslu toho slova, ve smyslu prudkého hnutí mysli, dramatického vzepětí myšlenky, kterému sama ve svých postavách dokázala dát dokonale výmluvným tělem a věčně mladým hlasem nezapomenutelnou podobu.

Její nástup z válečného divadélka Větrník a školního Disku na vinohradské jeviště byl oslnivý. Tam ji přivedl – jednadvacetiletou „královnu žalu“ Deirdre – Jiří Frejka. Ariadna, princezna Me Lan, Puk, Toinetta, Líza v Hoři z rozumu, Zuzanka ve Figarově svatbě. Princezny i služky. Milovnice i servetty. Dramatický temperament v útlém, rtuťovitém, horoucně se vzpínajícím těle. Vášnivá poezie i plebejská mazanost.

Frejkova Městská divadla jsou však po pěti letech politickým zásahem zlikvidována. Adamovou čeká ponižující vyhnání i z Komorního divadla, kam přešla část Frejkova souboru. Kratičká karlínská anabáze, končící Frejkovou sebevraždou. Jedno z posledních Frejkových přání – „vezměte talentovanou Jarku Adamovou do Národního divadla, protože tam patří“ – zůstalo nevyslyšeno.

Talentovaná tragédka, která na Vinohradech mohla kráčet ve stopách legendární Anny Iblové, nachází útočiště u Jana Wericha. Dokáže být partnerkou jeho klaunskému herectví na jevišti i v televizi. A je to Werich, kdo jí dá příležitost vytvořit monumentální Medeu moderního dramatu: Dürrenmattovu Starou dámu.

Nad všechna jeviště milovala to v Komorním divadle. V šedesátých letech zde mohla být znovu princeznou i služkou, dominantní hrdinkou i outsiderem.

„Přece to musí mít nějaký smysl,“ říkala, když mluvila o herectví

Královnou moderního dramatu i konverzačky. Williams, Ibsen, Genet, Wilde. Nad vším ční Sartrova Elektra a Dürrenmattova/Strindbergova Alice v Tanci smrti. Nejcennější z tehdejších jevištních partnerství pro ni bylo to s Václavem Voskou. Našla tu i „svého“ režijního partnera: Ladislava Vymětala. Ale i Komorní divadlo normalizace zlikvidovala. Zbývalo maličké Rokoko a v něm Simonova Evy Mearová, Giraudouxova bláznivá Aurélie, Williamsova Amanda, Topolovo Stěhování duší.

Posledních dvaadvacet let hereckého života Jarky Adamové bylo dobou návratů. Když se znovu – jako host, díky velkorysé nabídce tehdejší ředitelky Jiřiny Jiráskové – ocitla na velkém jevišti Vinohradského divadla, mohl kritik Jindřich Černý zaznamenat okamžik, v němž se pamětníkům „zastavilo srdce“ – to když zaslechli z vinohradského jeviště znít její věčně mladý, zvučný a jasný hlas, který zcela zaplnil prostor divadla.

„Jaroslava Adamová je tu zkrátka pořád proto, aby nám připomínala, že mistrovské herectví je svrchovaně samostatná umělecká tvorba,“ napsala Alena Urbanová v hodnocení jedné z posledních hereččiných rolí. Lehce výstřední, vitální Věra Malmgrenová v Popelu a pálence na jevišti Divadla ABC byla důkazem, že i v postavách, které nenabízejí složité psychologické drama – a to Jaroslava Adamová milovala – že i v nich je možné se ptát po smyslu lidského bytí: „Přece to musí mít nějaký smysl,“ říkávala, když mluvila o herectví.

O dnešním divadle a herectví zvlášť říkala, že už mu asi nerozumí – nelíbilo se jí, jaké je, ale svým vlastním přístupem k němu dokazovala, jaké by mohlo být. Těmito názory zneklidňovala studenty i kolegy na DAMU. I to byl návrat – učila v sedmdesátých a osmdesátých letech na pražské konzervatoři. A v neuvěřitelných sedmasedmdesáti letech se znovu stala paní profesorkou: náročným, nekompromisním, obávaným i obdivovaným a milovaným vzorem.

Jarčini absolventi a absolventky působí dnes na jevištích řady českých divadel. Vidím v tom naději, že kontinuita s herectvím, které dokáže tvarovat myšlenku v dramatickém vzepětí i komediantské živelnosti, se neztratí.

 

Autorka pracovala v letech 1986–1990 a 1991–1993 jako dramaturgyně DnV.