… tak zní poslední věta hry Josefa Topola Kočka na kolejích. Přesně si pamatuji, kdy jsem se s tímto titulem setkal poprvé. V roce 1982, na chodbě pražské DAMU při čekání na přijímací zkoušku. Jeden z kurážnějších uchazečů odsoudil rezolutně hru soudobého dramatika, kterou jsme měli rozebírat, a dodal, že si po té hovadině musel spravit chuť, a znovu si tedy přečetl Kočku. Bylo mi – a dodnes mi za tu neznalost je – stydno ptát se po podrobnostech, ale hned po neúspěšných zkouškách jsem se začal shánět po hře s kočkou v názvu. Napoprvé jsem přečetl Kočku na rozpálené plechové střeše, která na rozdíl od zakázaného Topola byla ve všech knihovnách, a teprve později jsem se dostal k příběhu dvou milenců kdesi na zastávce posázavské trati. A musel jsem dát odvážnému adeptovi režie za pravdu. Ta hra naprosto neokázalým, nenápadným, ale přesným způsobem pojmenovala bezvýchodný pocit marnosti v poločase normalizace, aniž by tam padla jediná politická narážka.
„Děsilo mne, že se začalo mluvit o „topolovském jazyce“ , „topolovském vidění“ – já bych se v tom cítil jako zakletej. Potřeboval jsem zažitý tvar rozložit a zkusit jiné postupy. A chtělo se mi napsat něco velice komorního, co by se neopíralo o žádný velký příběh. Když jsem začal, nevěděl jsem nic, jenom to, že nějací milenci čekají na vlak na nějaké zastávce. Snad to způsobilo i to, co se dálo kolem nás, protože tahle hra už nějak oslovuje jakousi prázdnotu, která se všude rozhostila. Lidi se stahovali do sebe,“ řekl o vzniku hry Josef Topol. Mně se tehdy, kdy ještě po „perestrojce“ slechu nebylo, nechtělo věřit, že Josef Topol svůj text napsal už v první polovině šedesátých let.
Druhé setkání proběhlo za zcela jiných okolností. Pro svou pohostinskou režii v Divadle pod Palmovkou si Kočku na kolejích v roce 1991 vybral režisér Jakub Korčák. Dosáhl jsem věku Topolových hrdinů, a hru jsem začal vnímat jinak. Daleko osobněji. Ta úzkost zůstala, ale byla takřka prosta společenských aspektů. Topol v mnohém pojmenoval to, co jsem aktuálně prožíval. Ale s jakou jemností a přitom naléhavostí kladl základní otázky po hlubším, základním smyslu našeho konání! Jak neomylně odlupoval, jednu po druhé, všechny ochranné slupky, pod které ukrýváme svůj strach z nicoty.
Topolova hra je výjimečné drama plné napětí.
Bylo to všechno ještě intenzivnější i proto, že jsem se na inscenaci mohl dramaturgicky podílet, a o to významnější, že na jednu ze zkoušek přišel také autor a přečetl kus své hry. V jeho podání repliky zněly jednoduše a přirozeně. Přitom neztratily nic ze své bohatosti. Přesně, jak požadoval po hercích v Divadle za branou, když sám režíroval: „Spoléhejme spíš na tuto devízu: když se dobereme živých postav, když dobře a poctivě uděláme to, co ,je dáno‘, co je v textu k přečtení, co je na hře viditelné – dostaví se samy od sebe i další významy, ty hlubinnější: neboť dobrá, poctivá práce nemůže být jiná než dostředivá: po vrstvách, bez tlaku, nenásilně (jako jemným řezbářským dlátem) se musí až ,pod kůži‘, až ,na dřeň‘. Co je živé, sahá svým způsobem po pravdě, a tedy se dotýká i věcí ,nadživotních‘, skrytých, tajemných, metafyzických a jak ještě to chcete nazvat.“
A teď, po dalších dvaceti letech, se s Kočkou na kolejích potkávám znovu. V pořadí čtvrtá hra Josefa Topola, kterou se otvíralo Divadlo za branou, je výjimečné drama. Přes minimální děj je plné napětí. Ač formou, jazykem a východisky pevně usazené v těch bájných šedesátých letech, věřím, že za stylotvornou a krásnou patinou zůstává text, který osloví diváky napříč generacemi. Nejen pamětníky, kteří na té hře vyrostli, ale i následující generace, pro které se příběh z Kočky na kolejích stal legendou možná dřív, než ho mohli sami poznat. Věřím, že pokud to my, jako inscenátoři, nepokazíme, zasáhne i ty nejmladší, co se teprve orientují v době, která jakoby popřela všechny jistoty. Ta hra se totiž dotýká nejhlubších tajemství. Sám se stále bráním jednoznačně si pojmenovat její vyústění, a tak její konec nemůžu prozradit, ani kdybych chtěl. Přijďte si svůj příběh Kočky na kolejích zažít na Vinohrady sami.
Josef Topol: Kočka na kolejích Režie: Michal Pavlík
V hlavních rolích: Petr Batěk a Jana Stryková
Scéna: Václav Vohlídal
Kostýmy: Ivana Brádková
Premiéra ve zkušebně DnV 30. 11. 2012