2022

2023

DUBEN

ČERVENEC

ČERVENEC

SEZONA 2022/2023 / VIII – DUBEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

​ZÁKULISÍ

​Jan Vedral

S neskrývanou úlevou se ze zákulisí před začátkem představení díváme škvírkou v oponě do hlediště. Radujeme se při pohledu na vás, milí diváci, z toho, že jste se k nám po panické pandemii covidu-19 vrátili, často je vyprodáno, že vidíme vaše obličeje, a ne modro-bílou pláň respirátorů, že se do divadla těšíte, i když inflace a zdražování údajně podle vždy moudrých (a většinou se mýlících) ekonomických komentátorů vedou nejdříve k „šetření na kultuře“.

​Markéta Děrgelová (Laurencia) a Barbora Poláchová (Juanita),
Lope de Vega: Vzpoura lásky, r. Pavel Khek, 2023Ale i my v divadle máme „svá čísla“ a ta nám – za leden, únor a březen – ukazují, že počty diváků se pomalu vracejí na předkrizovou úroveň. Je dobře, že nešetříte na své duši. Děkujeme a snažíme se vás nezklamat.

V zákulisí – při výběru titulů v dramaturgii, při jejich režijní a scénografické přípravě, při zkouškách a při všech reprízách – myslíme především na diváka. Část českých divadelních referentů si už před mnoha lety usmyslela dobírat si tzv. vinohradského diváka, jeho kulturní potřeby a vkus, jeho věrnost divadlu s křídly andělů nad portálem. Z faktu, že si na začátku minulého století ctihodní měšťané na své náklady postavili na Královských Vinohradech divadlo, se narodila etiketa „měšťáckého divadla“, přičemž progresivisté ono měšťáctví dodnes vnímají jako brzdu společenského a kulturního rozvoje.

Už v druhé dekádě minulého století se však změnila struktura společnosti, rozrostlo a rozrůznilo se vinohradské publikum a na scéně se díky K. H. Hilarovi prosadila moderní velká činohra. Úvahy o lidovém publiku a snahy o jeho pozvání do hlediště patřily jako výraz demokratického ducha první republiky k základům dramaturgického směřování a scénické praxe Vinohradského divadla. Najdeme je u K. Čapka, J. Kvapila, F. Langera, J. Kodíčka, J. Bora a dalších osobností určujících tehdy zdejší tvorbu.

Optimismus, který ovládl evropskou společnost po vítězné druhé světové válce (a ukázal se záhy jako předčasný), se projevil i v divadle. Evropou se v různých podobách šířily ideje lidového divadla, schopného oslovit nejširší a různorodé společenské vrstvy. Na Vinohradech se tento koncept podařilo s mimořádným diváckým úspěchem a vysokými uměleckými nároky prosadit za ředitelování

J. Frejky. V šedesátých letech po umělecky i divácky trapných armádních pětiletkách se Vinohrady vedené L. Pistoriem a F. Pavlíčkem úspěšně pokusily na frejkovskou tradici navázat. A zase tomu mocenský zásah učinil konec.

​Zdeněk Palusga (Rodrigo) a Pavel Rímský (Esteban)
v inscenaci Vzpoura láskyDnešní vinohradské zákulisí se upřímně snaží na vše dobré z tradice navázat už od roku 2012, od nástupu týmu ředitele T. Töpfera. A tradiční je pro nás i zájem o potřeby diváků, ať už jsou to „měšťáci“, což v dobrém slova smyslu znamená, že se do divadla těší a zaplatí za návštěvu vstupné, ať už je to „lidové publikum“, dnes haněné také jako „mainstreamový divák“. Ceníme si oné „středovosti“ našich „vinohradských diváků“ a snažíme se pro ně dělat to, co velký francouzský režisér A. Vitez označil v osmdesátých letech minulého století jako „elitní divadlo pro všechny“.

V dobách (a není to zase tak dávno), kdy neexistovala nová média a jejich sítě, ani televize a rozhlas a ani film, bylo divadlo oním „masovým uměním“, oslovujícím největší možná auditoria. Pro diváky za renesance, v níž se už rodil náš moderní svět, byla návštěva divadla jednak zdrojem poznání, jednak zábavou, jako je dnes třeba sledování seriálů na tzv. quality TV, jako je například Netflix. Shakespeare či například Lope de Vega by dnes zaručeně psali pro tato média.

Naší nejnovější inscenací je skvělá renesanční hra španělského klasika Lopeho de Vegy Vzpoura lásky (Fuente Ovejuna), text, který se dodnes hraje na evropských jevištích. Necháme-li na chvíli stranou estetickou pietu k nesporným literárním a myšlenkovým kvalitám díla, vidíme bravurní zpracování hned několika do sebe zapletených lidských příběhů a dějů odehrávajících se ve všech vrstvách společnosti. Vše, oč se zde hraje, se nás dotýká, jsme titíž lidé se svými láskami, strachy, podřízeností, nenávistmi, odvahou, potřebou se vzbouřit a svázaností zbabělstvím, které na scénu přivedl i génius tzv. zlatého věku španělského divadla. Dnes by z látky, kterou zkoncentroval do hry, napsal přinejmenším desetidílnou „netflixovou“ sérii, kterou by „mainstreamové“ publikum hltalo s velkým napětím a zájmem.

V zákulisí věříme, že až se před představením inscenace Vzpoura lásky podíváme škvírkou v oponě do hlediště, uvidíme tam opět své drahé „vinohradské publikum“.

Renesanční Netflix