Ü

2022

2023

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2022/2023 / VIII – DUBEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI

Režisér Jan Novák a „vinohradská perestrojka“

Tatjana Lazorčáková

Jedním z režisérů, kteří spoluvytvářeli profil Divadla na Vinohradech v druhé polovině osmdesátých let, v období tzv. „perestrojky“, byl Jan Novák (nar. 1947). Vystudoval Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích. Divadelní režii na DAMU v Praze absolvoval v ročníku F. Štěpánka v roce 1971. Začal působit nejprve na oblastních scénách v Jihlavě, Hradci Králové a v Olomouci, v roce 1982 přešel do pražského Divadla S. K. Neumanna a v sezoně 1985/86 jej přijal do angažmá Divadla na Vinohradech ředitel Z. Míka. Ten Nováka v sezonách 1986/87 a 1987/88 jmenoval uměleckým šéfem souboru. V této nově vytvořené funkci výrazně přispěl k proměně repertoáru i souboru. Po nástupu ředitele F. Laurina v roce 1988 působil Novák jako kmenový režisér (angažmá ukončil v roce 1991).

Viktor Preiss (Rakitin) a Gabriela Vránová (Natálie Islajevová), I. S.
Turgeněv: Měsíc na venkově, r. Jan Novák, 1985
S Novákovým nástupem bylo spojeno především angažování zcela nového dramaturgického týmu (ve složení J. Vedral, R. Císař a Z. Sílová), kterému se podařilo prosadit odvážný koncept občanské a aktuální dramaturgie, přinášející v adaptačních titulech a v nekonvenční interpretaci dramatické klasiky témata mravních hodnot, osobní zodpovědnosti, moci a jejího zneužívání. Na výrazném posílení uměleckého kreditu souboru v Novákově šéfovské éře se vedle úspěšných inscenací J. Dudka (např. adaptace Ajtmatovova románu Den delší než století, 1986) nebo J. Kačera (např. Vedralův Urmefisto, 1988) podílely i některé Novákovy inscenace.

V období svého angažmá nastudoval Novák v DnV celkem sedm žánrově různorodých titulů. Začínal ruskou klasikou (Turgeněvův Měsíc na venkově, 1985) a „perestrojkovou“ sovětskou dramatikou (A. Volodin: Plavovláska, 1985), které spojovala pečlivá interpretace textu s důrazem na postavy a motivaci jejich jednání ve vztahových situacích. Jeho další inscenace odpovídaly adaptačním aspektem zvolenému dramaturgickému směřování. Tematicky působivá byla publicistická hra Rolfa Hochhutha Právníci (1987), jejíž text upravil J. Vostrý a Novák ji interpretoval s důrazem na odhalování charakterů postav a apelativní téma svědomí a morálky. Aktuální témata korupce, byrokracie a pokrytectví reflektovala v komediální nadsázce inscenace Zlodějská komedie (1987). Jejím podkladem se stalo spojení dvou her Gerharta Hauptmanna a přinesla především herecké příležitosti pro J. Jiráskovou nebo V. Sloupa.

Za nejvýraznější Novákovu inscenaci lze považovat dramatizaci románu Raye Rigbyho Pahorek (1988), jejíž výpověď o zneužití moci, likvidačním potlačování individuality a samostatného myšlení měla na sklonku osmdesátých let přímočaře aktuální vyznění. Její působivost v kontextu tvorby ostatních režisérů v DnV lze přičíst silnému a společensky rezonujícímu tématu ve zjitřené a čím dál více „bublající“ atmosféře společenské nespokojenosti i v režijní koncepci, která se snažila prostřednictvím hereckých výkonů o co největší výrazovou autentičnost, spojenou např. s výkony J. Plachého, J. Satoranského, M. Stropnického nebo L. Freje v hlavních rolích. Souhrn Novákových režií v DnV doplnila netradiční interpretace Čapkovy lyrické hry Loupežník (1988). Své první vinohradské angažmá zakončil Jan Novák nastudováním hry Jaroslawa Iwaszkiewicze Léto v Nohantu (1990), které se však tradičním zobrazením milostných vztahů zcela míjelo se společenskou atmosférou po listopadu 1989.

Zleva Jiří Plachý (strážný Williams), Martin Stropnický (vojín Roberts)
a Ladislav Frej (seržant Wilson), Ray Rigby: Pahorek, r. Jan Novák, 1988
V historickém ohlédnutí za normalizační etapou Vinohradského divadla zůstávají Novákovy inscenace „ve stínu“ tvorby výraznějších režisérů. V mnohém je však můžeme vnímat jako provozně zdůvodněné tituly, které v jednotlivých případech rezonovaly nejen s tehdejší progresivní dramaturgickou koncepcí, ale i s diváckým očekáváním a atmosférou doby. V souvislosti s osobností režiséra pak inscenace vypovídají o jeho pokorném vztahu k textu a inklinaci k detailně propracovaným vztahovým situacím, v nichž vedl herce ke zdůraznění etických témat. V tomto kontextu je tvorba Jana Nováka neoddělitelnou součástí historicky vnímaného uměleckého profilu souboru ve sledovaném období.

Þ