2022

2023

DUBEN

ČERVENEC

ČERVENEC

SEZONA 2022/2023 / VIII – DUBEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

​PŘIPRAVUJEME

​Jiří Janků

V nově nastudované inscenaci Vzpoura lásky (Fuente Ovejuna) se v roli Komtura divákům představí Aleš Procházka. Tento skvělý herec s podmanivým hlasem je členem vinohradského souboru teprve pátou sezonu, přesto patří k jeho oporám. Jeho profesní životopis je poměrně pestrý, vystudoval herectví na lidové konzervatoři a později i na DAMU. Prošel angažmá v Ústí nad Labem, Kolíně, Divadle pod Palmovkou a Městských divadlech pražských. Objevil se v řadě televizních inscenací a seriálů, moc rád pracuje v rozhlase a je rovněž velmi ceněným a obsazovaným dabérem (v roce 2021 získal Cenu Františka Filipovského za nejlepší dabing v mužské roli za film Mank).

​Aleš Procházka jako Anton Antonovič Skvoznik-Dmuchanovskij, hejtman, v pozadí Andrea Černá (Anna Andrejevna),
N. V. Gogol: Revizor, r. Juraj Deák, 2018Aleši, studoval jsi na malostranském Gymnáziu Jana Nerudy, kde existoval proslulý divadelní kroužek, který přivedl k profesionálnímu divadlu řadu herců (např. J. Třísku, J. Hanzlíka, J. Hartla a další). Bylo to tak i v tvém případě, nebo tvůj zájem o divadlo vznikl jinak?

Můj zájem o divadlo vznikl tím, že jsem se narodil do dosti svérázné divadelní rodiny. Otec herec, strýc herec, další strýc divadelní vědec, bratránek dramaturg, následně sestřenka herečka, takže na Gymnázium Jana Nerudy jsem šel cíleně a již notně a nenávratně poznamenán. Zdejší herecký „kroužek“ byl opravdu věhlasný. Každý rok „dodal“ na DAMU minimálně jednoho studenta. A ještě během studia na gymplu jsem stačil chodit na večerní konzervatoř k dr. Ivanu Vyskočilovi, kam bylo komunisty odsunuto pár významných osobností, které nemohly učit na DAMU či jiných „oficiálních“ školách. Tam jsem zažil ten správný protibolševický underground a zároveň tam úroveň výuky byla více než vysoká.

Herectví jsi poté studoval na pražské DAMU. Jak tě studia ovlivnila, kteří pedagogové tě učili?

DAMU byla v době komunistické totality samozřejmě prošpikovaná prorežimními pracovníky, ale já měl obrovské štěstí na pedagogy. Herectví mě učili pan docent Spáčil, můj současný kolega Jaroslav Satoranský, František Němec, pan režisér Ladislav Vymětal. Čím déle jsem u divadla, tím více si uvědomuji, jaký pevný základ mi dali a jak to, co po nás vyžadovali a k čemu nás vedli, mi dnes u divadla stále častěji chybí. Nejde se tolik do hloubky textu, méně se rozebírají vztahy mezi postavami, jejich pohnutky k jednání... Inu, jiná doba, jiný mrav. Jiné divadlo. Asi je to přirozené.

Po absolvování DAMU jsi odešel do mimopražského angažmá – do ČS v Ústí nad Labem. Co tě k tomu vedlo a jak na tato léta vzpomínáš?

Celý náš ročník dostal nabídku odejít do nově postaveného divadla v Mostě. Ale mě ta komunistická mramorová obluda velmi připomínající Palác kultury v Praze přímo odpuzovala. A hlavně jsem již nechtěl pokračovat ve studentském divadle, ale chtěl jsem mezi profíky, do divadla s velkou výpovědní hodnotou. Navíc protirežimní. Nabídka do ústeckého Činoheráku byla jasnou volbou. A také jsem vždy více tíhl ke studiovým scénám. Potkal jsem se tam s Marií Spurnou, Jelenou Juklovou, Leošem Suchařípou, Ivanem Řezáčem… Prostě skvělá škola pro herecký život.

​Aleš jako Komtur, Lope de Vega: Vzpoura lásky, r. Pavel Khek, 2023Řadu let jsi byl v angažmá v Divadle pod Palmovkou a v Městských divadlech pražských. Čím pro tebe byla tato angažmá důležitá?

Divadlo pod Palmovkou byla moje srdeční záležitost. Ne všem hercům se poštěstí být u zrodu slavné éry divadla a prožít ten závratný let vzhůru. Silný soubor, dobří režiséři, skvělá dramaturgie a do Libně se jezdilo nejen z celé Prahy. Tam jsem si zahrál úžasné role. Ty mě také čekaly v MDP, kde již byl etablovaný soubor, navíc skvělý ředitel, který měl rád herce, režisér Petr Svojtka, se kterým jsem si nadstandardně rozuměl. Naše spolupráce vyvrcholila krásným představením Kdo se bojí Virginie Woolfové Edwarda Albeeho. Moje působení v MDP pak bylo přerušeno změnou vedení.

Dalo by se říct, že během své dosavadní herecké kariéry postupuješ na stále větší a větší jeviště – v současnosti jsi členem hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Je ti divadlo velké činohry nebo velkého gesta blízké? (Pokud ano, čím?)

Vždy jsem tíhl a stále tíhnu k malým scénám. Hostoval jsem např. ve dvou představeních v pražském Činoherním klubu. To jsou prostory, kde se cítím nejlíp. Těsný kontakt s diváky. Paradoxně jsem postupoval na čím dál tím větší scény. Pamatuju se, že když jsem poprvé vstoupil na jeviště na Palmovce, řekl jsem si, sakra, to asi nedám. Teď jsem tam nedávno hrál a přišlo mi to jako docela milý, komorní prostor. Součástí talentu je také cit pro prostor. To, zda jsem se s velkým jevištěm Vinohradského divadla skamarádil, musí posoudit jiní. Ale hraje se mi tu moc dobře, byť preferuji úspornější, osobnější herectví před velkým gestem.

V době, kdy připravujeme tento rozhovor, zkoušíš roli Komtura v inscenaci Vzpoura lásky. Tato hra je z velké části psána ve verších. Pro některé herce jsou role ve verších „strašákem“, jak je to u tebe? Zápasíš s verši – nebo ti verše naopak pomáhají?

Je mi v podstatě jedno, zda pracuji na textu ve verších, či v próze. Záleží pouze na kvalitě textu a kvalitě překladu. A také, zda se s režiséry shodnu na hlavních tématech. Pak to jde samo. U verše ještě přichází jedna fáze navíc. Když už text umíte, musíte se nad verš povznést a „zapomenout“ na něj, abyste nepůsobil jak na recitační soutěži. Ale pokud máte výborný překlad, stačí ho říkat po smyslu a verš si už svou cestičku najde.

Jsi také respektovaný dabér, věnuješ nějakou zvláštní pozornost péči o hlas?

Přiznám se, že nám toho hodně o „hlasové hygieně“ na DAMU říkali, ale já se tím nikdy neřídil. Žil jsem intenzivně v zakouřených divadelních klubech plných dopitých sklenek a lahví. Můj portrét by si na foniatrii rozhodně nikdo nepověsil...

Na Vinohradech se mi hraje dobře…