2022
2023
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022/2023 / IV – PROSINEC
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
VINOHRADSKÉ UDÁLOSTI
Divadlo na Vinohradech za tzv. normalizace
Jan Vedral
Stopatnácté narozeniny Divadla na Vinohradech jsme si 24. listopadu připomenuli pracovně. Na Studiové scéně se pro pozvanou odbornou veřejnost konala celodenní teatrologická konference k tématu Divadlo na Vinohradech za tzv. normalizace. Byla to jakási „inventura“ výsledků tříletého výzkumného projektu řešeného na Akademii múzických umění v Praze a podpořeného z prostředků MŠMT ČR.
Teatroložka PhDr. Lenka Jungmannová a vinohradský šéfdramaturg
Jan Vedral na listopadové konferenci na Studiové scéně DnVNa konferenci vystoupili přední odborníci z akademického prostředí, profesoři T. Lazorčáková, V. Just, J. Vedral, teatrologové R. Hrdinová, L. Jungmannová, E. Langšádlová, Z. Paulusová, T. Bojda, ředitel Činoherního klubu V. Procházka a současní doktorandi DAMU. Střídaly se pohledy a reflexe pamětníků sedmdesátých a osmdesátých let s analýzami badatelů dalších generací, nezatížených už prožitkem normalizace.
Čtenáři této pravidelné rubriky Vinohradské události se s některými dílčími výstupy výzkumu již mohli seznámit v podobě krátkých, popularizačních článků. Další připravujeme k zveřejnění v příštích číslech. Celý výzkum by pak měla shrnout a uzavřít kolektivní monografie, jejíž vydání je plánováno na začátek roku 2024.
Má takové bádání nějaký smysl mimo odbornou obec české divadelní historiografie? Přináší nějaký přínos pro dnešní scénickou praxi? A není otevírání archivů a vzpomínek na nesnadnou dobu plnou paradoxů a kompromisů v divadle vlastně tím, co Němci označují jako „kálení do vlastního hnízda“?
Na tyto řečnické otázky odpovídáme „ano“. Období, které se v naší společnosti běžně označuje jako normalizace, je dobou plnou paradoxů. Ostatně slavná replika „To jsou paradoxy, co“ zlidověla z Havlovy jednoaktovky Audience, napsané roku 1975. Základní paradox obsahuje už samo označení tohoto období. Za normální čili obvyklé, standardům odpovídající měřítko života moderní společnosti je prohlašováno její vnější zmrtvení vyvolané soustavným nátlakem mocenskými prostředky. Moc se cynicky příliš netajila tím, že vyžaduje vnější souhlas a projevy loajality, protože s vnitřním ztotožněním se většiny společnosti s daným stavem nemohla realisticky počítat.
Kultura, umění a divadlo měly sehrát podle představ technologů moci v dosahování tohoto stavu významnou roli. Část tvůrčích pracovníků byla proto korumpována a uplácena, další část udržována v nejistém, prekérním postavení, část v několika vlnách (stranické prověrky, reakce na Chartu 77, zákazy filmů, inscenací, knih, rozhlasových her v první polovině osmdesátých let) ostentativně, jaksi varovným způsobem, zbavena možnosti vykonávat veřejně svou práci.
Prof. Vladimír Just s prof. Janem VedralemPrvoplánová propaganda na začátku sedmdesátých let nefungovala. Zato jaksi v druhém, v dané době méně rozpoznatelném plánu vedlo soužití a příměří vyjednané mezi mocí a řadou tvůrců ke vzniku toho, co můžeme označit jako normalizační popkulturu. Tato popkultura, utěšující a smiřující společnost a demobilizující odpor, umožňovala normalizačnímu režimu rozsáhlou manipulaci se společností a podvědomou identifikaci se s panujícími pořádky a jimi nastolovanými hodnotami/nehodnotami. Příběh normalizace v Divadle na Vinohradech může jako případová studie posloužit k promýšlení tohoto dosud spíš jen stydlivě připomínaného, protože vlastně dodnes ve společnosti živého a poptávaného, fenoménu.
Soubor Divadla na Vinohradech, respektive jeho kvalitní a početně bohaté jádro, získal v období normalizace obrovskou popularitu díky hojnému využívání v programech Československé televize, Československého rozhlasu a tuzemského filmu. Byl tedy součástí oné popkultury normalizace. Přitom řada zdejších herců, režisérů a dalších divadelních pracovníků byla při stranických prověrkách na začátku sedmdesátých let vyškrtnuta, či dokonce vyloučena z KSČ. Aby obnovil činnost nepostradatelné ZO KSČ, musel si normalizační ředitel Zdeněk Míka přivést několik herců – straníků ze svého předchozího působiště v Jihočeském divadle.
Náš výzkum je veden hypotézou, že období normalizace je obdobím plným paradoxů, jimž se musíme pokusit i za stavu nedostatku zdrojů porozumět. Bez tohoto porozumění nejsme schopni interpretovat nejen normalizační minulost, ale ani děje, které v naší společnosti probíhaly za posledních víc než třicet let snahy o vybudování demokratického státu. Výsek zkoumané reality, který nám nabízí Divadlo na Vinohradech, může jako případová studie k takovému porozumění vývoje divadelního, a šířeji kulturního a společenského života napomoci.
