2022
2023
DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2022/2023 / IV – PROSINEC
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
ROZHOVORHerectví a spisovatelství
jsou úplně jiná dobrodružství
Jan Vedral
Herce Jiřího Šestáka rozhodně v inscenacích našeho divadla nemůžete přehlédnout. A to nejen díky jeho schopnosti propracovat účinnou a výstižnou hereckou postavu, ale také díky jeho postavě samotné. Už od svých studií na DAMU patřil tento můj spolužák mezi nejurostlejší české herce. Téměř čtyřicet let spojoval svůj divadelní osud s Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích, v letech 2004–2014 byl jeho úspěšným ředitelem. Nepřehlédnutelné bylo i jeho působení ve funkci senátora. Na Vinohradech jste ho mohli nedávno vidět v inscenacích Návštěva staré dámy, Jak se vám líbí, nyní ve hře J. Křižana Je třeba zabít Sekala a zkouší roli v připravované adaptaci próz J. Škvoreckého Danny Smiřický (Příběhy inženýra lidských duší).
Jiří Šesták (vpravo) jako Vévoda, s Markem Adamczykem (Orlando),
v pozadí Jaroslav Satoranský (Adam),
William Shakespeare: Jak se vám líbí, r. Juraj Deák, 2019Jirko, kolik máš za sebou za celou kariéru divadelních rolí?
Spočítané to, Jene, nemám, ale budou to vyšší desítky. Jediné, co vím, je počet představení na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. A těch bylo přes patnáct set, z toho asi dvě stě padesát na hřbetu koně…
O divadlo jsi bojoval nejen jako umělec, ale i jako manažer a politik. Jak jsi spokojen s podmínkami, které jsme v této společnosti pro umění vytvořili?
V české společnosti přetrvává tradice z dob, kdy divadlo bylo silnou součástí emancipačních snah českého národa. Zdědili jsme hřivnu snad nejhustší divadelní sítě na světě. Ale právě povědomí, že divadlo patří k slušné výbavě každého města, že se jaksi sluší do divadla chodit, nám často brání divadlo pojmout v plném významu. A tím je, myslím, silná vnitřní potřeba setkávání se živých lidí (publika) s živými lidmi (umělci), aby si vyprávěli příběhy. Být přítomen veliké katarzi příběhu lidského osudu. Skrze slovo, hudbu, pohyb, komplexní zážitek emocionální i intelektuální. Do divadel chodí, podle žánru, odhaduji pět až deset procent společnosti. A to je veliká škoda. A z toho plyne i (ne)pozornost politiků ve vytváření vhodných podmínek pro existenci divadel. Nemáme potřebnou legislativu, v potřebné míře se nestaví či nerekonstruují divadelní budovy, divadelnímu umění, a vlastně umění jako takovému se nedává ona důležitost, fundamentálně ovlivňující kvalitu života. A tím i kvalitu celé společnosti. Nešťastně se často (divadelní) umění redukuje na prostor zábavy, pohodlného trávení volného času. Teď mluvím o většinovém chápání. A politici reagují na většinové chápání.
Jaké to bylo debutovat ve zralém věku v DnV?
Můj debut byl spojen s Králem Krysou v roli Timsena v roce 2002. V mezidobí, kdy jsem skončil jako umělecký šéf činohry a než jsem začal ředitelovat v Jihočeském divadle. Tehdy i nyní vstupuji do zdejšího divadla s velikou úctou. K jeho tradici, k výjimečným uměleckým osobnostem minulým i přítomným. Ale pokaždé i se smutkem, když i jako divadelní manažer vidím zanedbanost budovy jako důsledek macešského chování jejího majitele, hlavního města Prahy. Je frustrující, jak málo si místní politici postavení a význam Vinohradského divadla, historický i stávající, uvědomují a připouštějí.
Jiří Šesták (uprostřed) na čtené zkoušce inscenace Danny Smiřický
(Příběhy inženýra lidských duší), se Stanislavem Moskvinem (vlevo), Zdeňkem Palusgou a Svatoplukem Skopalem
Jsi čtenářem knih Josefa Škvoreckého?
Josef Škvorecký je už od mládí pro mne synonymem nejen dobré literatury, ale i vzdoru proti blbosti a zlobě komunistického režimu. Díky němu a jeho paní jsem mohl číst dobrou literaturu (v opisech a v propašovaných výtiscích ’68 Publishers) i v letech svého dospívání. K první jeho knize jsem se dostal zvláštním způsobem, začátkem sedmdesátých let, to mi bylo patnáct. Chodil jsem na brigádu do Jihočeských papíren. Jednou tam přijel náklaďák a vysypal fůru knih. Měl jsem je naházet do stoupy. Tam je rozemleli na kaši. Přesto jsem měl možnost si ty knihy prohlédnout. Nové vydání Karla Čapka Hovory s TGM či vyřazené – Mňačko: Ako chutí moc, Kunderův Žert a také Škvoreckého Zbabělce… Tehdy jsem v uzlíku z košile přehodil tyto skvělé kousky přes plot. A tak mi vznikala slušná knihovna, protože auta s knihami jezdila asi půl roku. Když jsem si knihy doma otevřel, tak v nich byla razítka a čísla z minulých revizí. Některé prošly kontrolou za německé okupace, některé obstály i v padesátých letech, ale nepřežily počátek normalizace. Byť s vyřezanými stránkami od fašistů i komunistů. Fakt blbá doba byla ta normalizace. A touto cestou jsem poznal v dospívání také Škvoreckého.
Jaká podle tebe bude připravovaná inscenace o Škvoreckého alter egu Dannym Smiřickém?
Moc se na to těším. Inscenace není jen o autorovi a jeho postavách. Je především o české společnosti druhé poloviny 20. století. Od války po dobu po Sametové revoluci.
Roku 2021 jsi vydal svou první prózu – knihu Cesta jinam. Nyní ti vychází nový román Divoká honba. Jak se z herce stane spisovatel, který nehraje „cizí slova“, ale píše ta vlastní?
Má cesta není jen herecká, ale dlouhá léta jsem byl divadelním manažerem, učím na gymnáziu, byl jsem v politice a to vše vytvoří v člověku témata, rezervoár zkušeností, zážitků, vnitřně formuluje pohled na svět. Rozdíl mezi hereckou prací a prací autorskou je zásadní v poznání textu, v porozumění obsahu a způsobu jeho sdělení. Herec poznává skrze slova, skrze situace vytvořené autorem, snaží se mu vlézt do hlavy. Hledá rezonanční desky vlastního tvůrčího myšlení, aby skrze svou tvůrčí osobnost přinesl autorova slova politá živou vodou divadelního umění divákovi. Spisovatel je spíš alchymista. Probouzí energii myšlenek, vytváří hmotu představivosti, zkušeností a fantazie, ze které se rodí situace, postavy, příběh. Je to úplně jiné dobrodružství. Co se týče zmíněných knih, jejich tématem je vlastně svět velmi blízký připravované inscenaci. Česká společnost v době komunistické totality. Zvědavého čtenáře rád pozvu na své webové stránky pro bližší informace – www.jirisestak.cz. A můžeme v „povídání“ pokračovat…
