DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2019 / 2020 / IV- PROSINEC
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
TŘI OTÁZKY (A JEDNA NAVÍC)
pro Vladimíra Čepka, dramaturga Havlových aktovek Motýl na anténě a Audience
Zuzana Paulusová
Je krátce po premiéře dvou Havlových aktovek. Kdy ses s jejich autorem setkal poprvé?
Pamatuji si z dětství propagandistický dokument, kdy se jeho autor ptal, jakou kulturu nám tedy disidenti nabízejí, a byl tam záběr na Václava Havla, jak pije pivo a hraje k tomu Jim Čert. Rodiče mi tehdy vysvětlili, že není všechno tak, jak se o tom píše, respektive jak se to prezentuje v médiích. Pak se u nás objevil dnes již dobře známý inzerát o narozeninách Ferdinanda Vaňka. A krátce po Listopadu si vzpomínám na první inscenaci Zahradní slavnosti v Divadle Petra Bezruče, ze které jsem byl nadšený. V prvním ročníku na DAMU jsem pak psal ročníkovou práci o Václavu Havlovi a jeho tvorbě. Přesto byla práce na Motýlovi a Audienci mojí první praktickou zkušeností s jeho hrami.
V čem jsou Havlovy texty zvláštní a jak se s nimi dramaturgicky pracuje?
Je to absurdní drama s velmi specifickým humorem, mně osobně velmi blízkým, který je legrační, a zároveň z něho mnohdy mrazí. Zcela zásadním požadavkem je, že Václav Havel zakázal ve svých hrách škrtat. Není to situace ve světové dramatické literatuře ojedinělá, podobně se zachoval například Sławomir Mrożek, ale také to není úplně obvyklé. Mohlo by se zdát, že to dramaturgickou práci usnadňuje, ale opak je pravdou. Klade to velké nároky na objasnění každého slova, slovního spojení či vět, které mají v celkové struktuře jeho textů své přesné místo a funkci. Za autorova života se s ním dalo o škrtech diskutovat (z čehož pak ve finále většinou stejně vzešlo jen malé množství škrtů, protože jeho hry jsou velmi důkladně prokomponovány), dnes ale již tuto možnost bohužel nemáme.
V Audienci se poprvé objevuje postava Ferdinanda Vaňka. Čím je v rámci českého dramatu specifická?
Havel ji vymyslel a poprvé použil v Audienci, ovšem postava jako jakési autorovo alter ego se pak objevila i v dalších jeho hrách, konkrétně ve Vernisáži a v Protestu. Kromě Havla ji ovšem použili ve svých dílech i další dramatici: Pavel Kohout v aktovce Atest a ve hrách Marast a Safari, Pavel Landovský v divadelních hrách Sanitární noc a Arest, Jiří Dienstbier pak ve hře Příjem. Prvně jmenovaný se pak k tomuto tématu vyjádřil následovně: „Ve světové dramatické literatuře najde divadelní kriminalista nejeden příklad krádeže postavy. Některé plagiáty měly soudní dohru. Téměř vyloučeno je pořídit seznam postav přejatých od autorů dávno mrtvých. Neznám však kromě Ferdinanda Vaňka jiného hrdinu, kterého by si dramatici s laskavým svolením původního tvůrce půjčovali.“
Na co by ses zeptal Václava Havla, kdyby to bylo možné?
To je těžká otázka. Z hlediska jeho dramatické tvorby bych se asi zeptal, jestli si myslel, že jeho hry napsané v sedmdesátých a osmdesátých letech mohou být znovu tak aktuální i třicet let po „Sametu“. Z hlediska dramaturgické práce bych si s ním rád popovídal o škrtech v jeho hrách a o možnostech určitých aktualizací. Z hlediska jeho politické činnosti bych rád věděl, proč po roce 1989 netrval na zákazu KSČ.
