2018 2019

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

BŘEZEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2018/2019/V - LEDEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

NA JEVIŠTIČeská dramatická mateřština

Jan VedralJana Kotrbatá (Anna) a Marek Lambora (Franci) v dramatu Periferie

„Hodnoty nejsou fikce, hodnoty jsou skutečnost.“

To prohlašoval Karel Čapek v době, kdy byl bezohledně atakován lží kolaborantské druhé republiky. Duch „podvolení se“ zájmům Hitlerovy třetí říše paralyzoval českou společnost. Relativizace hodnot, na kterých muži 28. října zbudovali první republiku, zesměšňování prezidenta Masaryka a ostrakizace intelektuálů, kteří s ním názorově souzněli, bylo tehdy součástí výzbroje toho, čemu bychom dnes řekli „hybridní válka“. Ohavná epizoda druhé republiky odhalila rub českého společenského bytí v jeho lokajské malosti. Sklon k sebevědomé nízkosti a ochotě přizpůsobit se převaze síly, uplácení nesplnitelnými sliby a nekritická víra v nestydatě pronášené lži v české novodobé historii opakovaně recidivovaly. Divadlo, chce-li hrát o zápasu o hodnoty, má v české dramatice z čeho čerpat.

Připomenutí předčasné smrti Karla Čapka, který o Vánocích roku 1938 zemřel uštván proměněnými poměry, lživou a často osobně zaměřenou propagandou (dnes bychom řekli „fejky a hoaxy“), stovkami nenávistných dopisů anonymů (dnes bychom řekli „trollů“), ukončilo memoárový „osmičkový“ rok. Zejména téma hodnot, s nimiž se společnost identifikuje, nastolil rok 2018 víc než naléhavě.

Divadlo na Vinohradech se k odkazu Karla Čapka, právě tak jako k odkazu dalších normotvorných velkých osobností české kultury, které v něm působily, programově hlásí už sedmým rokem. Péči o hodnoty české identity vnímá jako soustavný a odpovědný zájem o rozvíjení tradice a naslouchání inspiraci moderní české kultury. K tomu opět Čapek: „Kultura a služba národní a státní věci? Ono se rádo velkohubě zneužívá těchto pojmů. Národní kultura opravdu existuje a záleží na ní svrchovaně. Musíme jenom tento pojem očistit od novinářských frází, prázdné heslovitosti a politického kontrabandu. Musíme tu národní kulturu a její smysl hledat a studovat tam, kde opravdu jest, totiž v celé naší kulturní tvorbě, v jejích tradicích i v jejím procesu aktuálním.“

Hrajeme hry českých autorů. V této chvíli máme na repertoáru Preissové Její pastorkyňu, Langerovu Periferii, Neffovy Sňatky z rozumu, Topolův Konec masopustu. A celý projekt české a slovenské komorní hry na Studiové scéně. Považujeme je za českou dramatickou mateřštinu, ne proto, že byly primárně napsány česky, ale proto, že vyjadřují jinde neobsaženou niternou zkušenost tuzemského života, soužití s rozporuplnou českou identitou. Kdo jiný než našinec může porozumět Kostelniččině zničující potřebě udržovat navenek zdání – na úkor přiznání skutečného stavu věcí? Kdo jiný než my lépe pochopí bezpodmínečnou souvislost Nedobylova pragmatismu a Bornova idealistického velikášství, které stojí v základech české modernity? Franciho touhu po absolutní spravedlnosti nenaplnitelnou v okolnostech neustálé proměnlivosti světa? Královo lpění na hodnotách víry, půdy a rodu i oportunní lumpovství Smrťáka, pro nějž už jsou všechny tyto hodnoty nástrojem k dělání si srandy? Zdaleka ne vše, co nám čeští autoři o nás říkají, se poslouchá příjemně. Zejména ne těm, pro které se vlastenectví stalo prázdným marketingovým heslem a politickým kontrabandem.

Připomeňme si na prahu roku 2019 ještě Čapkovu Modlitbu za pravdu: „Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešní svět toho nejhoršího: lži. Lži, která podpírá a připravuje násilí a učí lidi nenávidět se navzájem. (…) Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát, si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži. Bože, vrať světu pravdu!“