2019 2020

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2019 / 2020 / V LEDEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

PREMIÉRA

Jan Vedral

Tuto otázku si položí v prvním dějství Dykova Zmoudření Dona Quijota rytířova praktická Hospodyně. A hned si na ni také odpoví patřičně ke svému světovému názoru: „Nevidím v tom smysl.“

Je to tedy příkladná řečnická otázka, kterou klademe až poté, co na ni máme předem hotovou odpověď. Tím se vyznačují všichni, kdo smysl událostí a příběhů nehledají, přesvědčeni o tom, že jako majitelům pravdy je jim dostatečně znám.

Mezitím Don Quijote (Tomáš Pavelka), navlečený do zrezivělé zbroje, mlátí na zahradě mečem do makovic a pronáší přitom složitá souvětí, plná odvážných výzev zlolajným obrům a čarodějům. I jeho Neteř (Zuzana Vejvodová) se obává o jeho zdraví, a tak společně s bodrým Farářem (Otakar Brousek ml.) a akademicky vzdělaným Magistrem Carrascem (Aleš Procházka) pálí Quijotovu knihovnu, spisy plné smyšlených příběhů, jejichž četba rytíře údajně připravila o rozum.

Z dýmu hořící hranice knih vystoupí na jeviště bizarní postavy Sancha Panzy (Ondřej Brousek) a jeho osla. Jsou připraveni vyrazit s Donem Quijotem na „velmi dlouhou cestu. Zdá se, že budeme ochraňovat ctnost a pomáhat chudým. Podnikneme patrně rozmanitá dobrodružství pro krásnou a přísnou paní, kterou milujeme. Budeme také očividně potulnými rytíři.“

Taková cesta v době, kdy se z ideálů rytířství už dlouho sype rez jako z Quijotova brnění po předcích, je nesmysl stejného rodu jako ony příběhy, „které se nikdy neudály“. Nicméně rytíř se ke svému zbrojnoši připojí: „Chci jít, aniž bych věděl, kam večer dojdu. Chci měnit krajiny a měnit tváře. Jediné chci nosit beze změny ve svém srdci: svou lásku, která je životem a slávou.“

Tak začíná Quijotova cesta za ideá­lem lásky a pravdy ve hře slavného českého básníka a publicisty Viktora Dyka Zmoudření Dona Quijota. Své nejvýznamnější drama napsal Dyk roku 1912 a o dva roky později ho v našem divadle slavně inscenoval režisér František Zavřel.

Dykova hra odráží napětí, které se už po celou epochu fin de siècle skrytě kupilo v české a evropské společnosti. „Pálili jsme knihy zbytečně,“ konstatuje Magister po Quijotově odchodu. Jsou to nejen myšlenkové, dramatické a básnické hodnoty Dykova textu, ale i výraz napětí zlomu epochy, co nás dnes k tomuto dílu znovu přivádí.

Druhé jednání Dykova opusu se odehrává vysoko v horách. Výšky přitahují zklamané milence (Jana Kotrbatá a Ondřej Kraus) i Lupiče (Marek Lambora). A třetí jednání se uskuteční ve tmě, ve které mohou svatost předstírat šejdíři a podvodníci, obchodující se strachem z lidské smrtelnosti. To jsou ony slavné „větrné mlýny“ v Dykově verzi, ono utkání s iluzí, které rytíř podlehne. A proto nezadržitelně spěje ke svému nucenému zmoudření, které Dyk vnímá jako zhroucení idealistického vzepětí, tedy jako tragédii.

O Dykově Zmoudření se hovoří jako o svébytném díle inspirovaném Cervantesovou geniální románovou předlohou. To svébytné zde tvoří především snaha postihnout různá východiska a projevy specifického českého národního charakteru. Rychlé idealistické vzplanutí, ale také přízemní podvolující se pragmatismus, podléhání iluzím, ale také věrnost… To vše Dyka trápí a to vše nachází dodnes živý výraz v jeho Zmoudření.

A jak je to s Quijotovou láskou? V soupisu postav Dulcineu vlastně nenajdeme, přesto je ve hře všudypřítomná. Je jí snad Dolores (Andrea Černá), či Aldonza Lorenzo (Naďa Konvalinková), či nakonec o smyslu příběhů pochybující Hospodyně (Eva Režnarová)? Dyk nás v tomto ohledu dokáže překvapit více než sám Cervantes.

Pálení knih a zakazování příběhů, které nemají praktický význam, patří k jedné z nejméně kulturních evropských tradic. K tradici evropské vzdělanosti patří i dvojice Don Quijote a Sancho Panza. Smysl takových archetypálních postav a jejich příběhů není totiž dán „na první dobrou“ ani „jednou provždy“ a neexspiruje záhy poté, co byl příběh poprvé odvyprávěn. Proto ty dobré lidičky, Hospodyně, Neteře, Faráře a Magistry, smyšlené příběhy tak znepokojují. Je to smysl, který se vždy znovu vyjevuje každým novým vyprávěním či předváděním. A vztahuje se vždy ke čtenářovu či divákovu dnešku. Příběhy, které se nikdy neudály, jsou tak, jsme-li ochotni a schopni jim naslouchat, nositeli smyslu, uskutečňujícího aktivně naši současnost.

Premiéra Zmoudření Dona Quijota v režii Martina Čičváka je plánována na 7. února 2020.

„Nač číst příběhy, které se nikdy neudály?“