2019 2020

ŘÍJEN

ZÁŘÍ

LISTOPAD

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

 

DIVADLO  NA VINOHRADECH

SEZONA 2019 / 2020 / V LEDEN

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

PREMIÉRA

Jan Vedral

Tuto otázku si položí v prvním dějství Dykova Zmoudření Dona Quijota rytířova praktická Hospodyně. A hned si na ni také odpoví patřičně ke svému světovému názoru: „Nevidím v tom smysl.“

Je to tedy příkladná řečnická otázka, kterou klademe až poté, co na ni máme předem hotovou odpověď. Tím se vyznačují všichni, kdo smysl událostí a příběhů nehledají, přesvědčeni o tom, že jako majitelům pravdy je jim dostatečně znám.

Mezitím Don Quijote (Tomáš Pavelka), navlečený do zrezivělé zbroje, mlátí na zahradě mečem do makovic a pronáší přitom složitá souvětí, plná odvážných výzev zlolajným obrům a čarodějům. I jeho Neteř (Zuzana Vejvodová) se obává o jeho zdraví, a tak společně s bodrým Farářem (Otakar Brousek ml.) a akademicky vzdělaným Magistrem Carrascem (Aleš Procházka) pálí Quijotovu knihovnu, spisy plné smyšlených příběhů, jejichž četba rytíře údajně připravila o rozum.

Z dýmu hořící hranice knih vystoupí na jeviště bizarní postavy Sancha Panzy (Ondřej Brousek) a jeho osla. Jsou připraveni vyrazit s Donem Quijotem na „velmi dlouhou cestu. Zdá se, že budeme ochraňovat ctnost a pomáhat chudým. Podnikneme patrně rozmanitá dobrodružství pro krásnou a přísnou paní, kterou milujeme. Budeme také očividně potulnými rytíři.“

Taková cesta v době, kdy se z ideálů rytířství už dlouho sype rez jako z Quijotova brnění po předcích, je nesmysl stejného rodu jako ony příběhy, „které se nikdy neudály“. Nicméně rytíř se ke svému zbrojnoši připojí: „Chci jít, aniž bych věděl, kam večer dojdu. Chci měnit krajiny a měnit tváře. Jediné chci nosit beze změny ve svém srdci: svou lásku, která je životem a slávou.“

Tak začíná Quijotova cesta za ideá­lem lásky a pravdy ve hře slavného českého básníka a publicisty Viktora Dyka Zmoudření Dona Quijota. Své nejvýznamnější drama napsal Dyk roku 1912 a o dva roky později ho v našem divadle slavně inscenoval režisér František Zavřel.

Dykova hra odráží napětí, které se už po celou epochu fin de siècle skrytě kupilo v české a evropské společnosti. „Pálili jsme knihy zbytečně,“ konstatuje Magister po Quijotově odchodu. Jsou to nejen myšlenkové, dramatické a básnické hodnoty Dykova textu, ale i výraz napětí zlomu epochy, co nás dnes k tomuto dílu znovu přivádí.

Druhé jednání Dykova opusu se odehrává vysoko v horách. Výšky přitahují zklamané milence (Jana Kotrbatá a Ondřej Kraus) i Lupiče (Marek Lambora). A třetí jednání se uskuteční ve tmě, ve které mohou svatost předstírat šejdíři a podvodníci, obchodující se strachem z lidské smrtelnosti. To jsou ony slavné „větrné mlýny“ v Dykově verzi, ono utkání s iluzí, které rytíř podlehne. A proto nezadržitelně spěje ke svému nucenému zmoudření, které Dyk vnímá jako zhroucení idealistického vzepětí, tedy jako tragédii.

O Dykově Zmoudření se hovoří jako o svébytném díle inspirovaném Cervantesovou geniální románovou předlohou. To svébytné zde tvoří především snaha postihnout různá východiska a projevy specifického českého národního charakteru. Rychlé idealistické vzplanutí, ale také přízemní podvolující se pragmatismus, podléhání iluzím, ale také věrnost… To vše Dyka trápí a to vše nachází dodnes živý výraz v jeho Zmoudření.

A jak je to s Quijotovou láskou? V soupisu postav Dulcineu vlastně nenajdeme, přesto je ve hře všudypřítomná. Je jí snad Dolores (Andrea Černá), či Aldonza Lorenzo (Naďa Konvalinková), či nakonec o smyslu příběhů pochybující Hospodyně (Eva Režnarová)? Dyk nás v tomto ohledu dokáže překvapit více než sám Cervantes.

Pálení knih a zakazování příběhů, které nemají praktický význam, patří k jedné z nejméně kulturních evropských tradic. K tradici evropské vzdělanosti patří i dvojice Don Quijote a Sancho Panza. Smysl takových archetypálních postav a jejich příběhů není totiž dán „na první dobrou“ ani „jednou provždy“ a neexspiruje záhy poté, co byl příběh poprvé odvyprávěn. Proto ty dobré lidičky, Hospodyně, Neteře, Faráře a Magistry, smyšlené příběhy tak znepokojují. Je to smysl, který se vždy znovu vyjevuje každým novým vyprávěním či předváděním. A vztahuje se vždy ke čtenářovu či divákovu dnešku. Příběhy, které se nikdy neudály, jsou tak, jsme-li ochotni a schopni jim naslouchat, nositeli smyslu, uskutečňujícího aktivně naši současnost.

Premiéra Zmoudření Dona Quijota v režii Martina Čičváka je plánována na 7. února 2020.

„Nač číst příběhy, které se nikdy neudály?“