DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2019 / 2020 / III - LISTOPAD
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
PREMIÉRAVíc než „jen“ příspěvek k oslavám
Vladimír Čepek
Jiří Maryško a Jana Kotrbatá na čtené zkoušce hry Motýl na ;anténě
V listopadu si připomínáme 30 let od sametové revoluce a jedním z příspěvků k jejím oslavám je i premiéra dvou aktovek Václava Havla – Motýl na anténě a Audience. Ovšem nejde jen o oslavu tohoto výročí. Obě aktovky mají své pevné místo v dramaturgickém směřování vinohradské Studiové scény, kde pokračujeme v uvádění českých (a slovenských) autorů 20. a 21. století. Aktovky vznikly ve dvou různých desetiletích a v rozdílných společenských poměrech, ale jedno mají společné: pohled na osudy intelektuálů v naší historii a možné posuny v jejich vnímání, a vůbec ve vnímání společenských elit.
Méně známá z obou her, Motýl na anténě, je zajímavá datací svého vzniku. Poprvé vyšla v rámci souborného díla Václava Havla v nakladatelství Torst v roce 1999 a je zařazena mezi dramata Anděl strážný a Ztížená možnost soustředění, obě dokončená v roce 1968. Ovšem velmi pravděpodobně byl Motýl na anténě napsán již v roce 1963 nebo 1964, krátce po Zahradní slavnosti, s níž má mnoho podobných rysů. V roce 1964 vyhlásila Československá televize soutěž dramat se současnou tematikou, z nichž měla vzniknout původní televizní inscenace, a Václav Havel se do ní přihlásil právě s touto aktovkou. Původně byla zřejmě napsána jako divadelní hra a do podoby textu k televizní inscenaci upravena až pro tuto soutěž. Za tento scénář získal V. Havel zvláštní ocenění, které kromě možnosti natočení inscenace znamenalo i finanční odměnu. Jen pro zajímavost – finanční odměna činila celkem 8 550 Kčs a byla mu vyplacena ve dvou splátkách. Scénář byl zařazen do televizního dramaturgického plánu a začala se připravovat i jeho realizace, k níž ovšem po srpnovém vpádu pěti armád Varšavské smlouvy již nedošlo.
Svoji premiéru měl Motýl na anténě nakonec v roce 1975 v západním Německu, kdy jej režisér Jan David natočil v produkci Norddeutscher Rundfunk v koprodukci Österreichische Rundfunk Wien pod názvem Netopýr na anténě (Fledermaus auf der Antene). V Československé televizi bylo dílo realizováno až v roce 1990, kdy si pod režijním vedením Ladislava Smoljaka zahráli Nela Boudová, David Prachař, Květa Fialová a Jan Kašpar. V našem vinohradském zpracování uvidíte v roli intelektuála Jeníka Marka Holého, jeho ženu Marii ztvární Jana Kotrbatá, její maminku Simona Postlerová a instalatéra Baštu Jiří Maryško. A podle prozatímního průběhu zkoušení se mají diváci opravdu na co těšit, v souhře výše uvedených protagonistů vzniká skutečně legrační absurdní komedie.
Marek Holý na čtené zkoušce Havlových aktovekAudienci napsal Václav Havel v roce 1975 během dvou dnů původně jen pro nejbližší okruh svých známých a jejich pobavení. Ovšem velmi záhy se hra začala šířit a získala velký ohlas. Z pochopitelných důvodů nemohla být v době hluboké normalizace uvedena v kamenných divadlech; premiéru měla rok po svém vzniku, tedy v roce 1976, ve vídeňském Akademietheater. Další soukromá premiéra této hry se konala ve stejném roce v amatérském Divadle Na tahu v režii Andreje Kroba, kde se objevili Karel Beseda jako Sládek a Radek Bár coby Ferdinand Vaněk. Dnes je proslulá i původně neoficiální zvuková nahrávka z roku 1978, na níž Sládka ztvárnil Pavel Landovský (který se pak objevil i v první „oficiální“ premiéře Audience v pražském Činoherním klubu
10. ledna 1990 – spolu s Josefem Abrhámem) a Ferdinanda Vaňka sám Václav Havel.
Postava Ferdinanda Vaňka je v historii českého dramatu vůbec velmi zajímavá. Poprvé se intelektuál Ferdinand Vaněk objevuje právě v Audienci, ovšem následně je i protagonistou dalších dvou aktovek: Vernisáže a Protestu, takže můžeme mluvit o jakési „vaňkovské trilogii“. Postava Vaňka má mnoho shodných rysů se samotným autorem, ovšem samozřejmě s ním není totožná.
Tuto postavu si od Havla vypůjčili – s jeho souhlasem – do svých her i další autoři. Pavel Kohout ho použil v aktovce Atest a ve hrách Marast a Safari, Pavel Landovský v divadelních hrách Sanitární noc a Arest, Jiří Dienstbier pak ve hře Příjem.
Vinohradská inscenace režiséra Šimona Dominika se striktně drží Havlových textů (ostatně sám autor zakázal inscenátorům v jeho hrách škrtat) a nesnaží se o novátorské postupy, které by převrátily vyznění obou aktovek na hlavu; vychází především z herců a nabídne výsostné herecké divadlo. Obě aktovky – ač mají co říct i k dnešnímu světu a můžou v dnešní době působit jako jisté memento – jsou značně ukotveny v časech svého vzniku a tak k nim i přistupujeme jak po stránce výkladu, tak po stránce vizuální. Nesnažíme se o „muzeální“ inscenace, ale o přístup, který respektuje Václava Havla. A jelikož se jedná o absurdní komedie, věříme, že se všichni budeme i smát.
