SEZONA 2019 / 2020 / IV- PROSINEC

Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech

​ROZHOVOR

​Barbora Hančilová​Jaroslav Satoranský (Petr) a Otakar Brousek (Otec),
Karel Čapek: Matka, r. Luboš Pistorius, 1967

Jaroslav Satoranský je členem vinohradského souboru od roku 1966 a v herecké knížce má zapsáno asi 110 rolí různých žánrů. Vytvořil také řadu televizních a filmových postav, v poslední době účinkuje v úspěšném detektivním seriálu Policie Modrava. Celý život ho baví hudba, je ve velmi dobré kondici a tak trochu „klame tělem“ – je téměř k nevíře, že v prosinci oslaví významné kulatiny…

Vaši rodiče se věnovali ochotnickému divadlu – ovlivnila tato jejich záliba i vás?

Určitě ano, rodiče byli členy docela slavného ochotnického souboru v Braníku, taky jsem si zahrál, ale mě to jako kluka táhlo spíš k autům. Chtěl jsem být automechanikem, jenže jsem na konci základní školy onemocněl, a lékaři mi to povolání nedoporučili. Vyučil jsem se tedy rytcem, ta profese se mi líbila, ale po vyučení jsem se jí věnoval asi jen měsíc – jednoho z režisérů našeho ochotnického souboru totiž napadlo, že bych mohl zkusit zkoušky na divadelní fakultu. A byl jsem přijat hned napoprvé. Mým profesorem byl Vítězslav Vejražka a mezi spolužáky patřili například Petr Kostka, Jirka Kodet, od druháku také třeba Jirka Hrzán, Jirka Zahajský, Růženka Merunková a další.

Co následovalo po absolvování divadelní fakulty?

Během povinné vojenské služby jsem se dostal do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, ale protože v roce 1961 nastala nějaká výjimečná situace – Berlínská zeď – museli všichni narukovat k útvarům. Naštěstí mě po dvou měsících povolali do AUSu. Byl jsem přidělen k cimbálové muzice a postupně tam vznikla bezvadná parta, se kterou jsem zažil moc hezké časy.

Po vojně jste získal angažmá na Kladně...

Angažoval mě profesor Antonín Dvořák, který mě znal ze školy. Zase jsem měl štěstí na dobrou partu a dostával jsem tam vzácné herecké příležitosti – po roce jsem třeba hrál Macbetha.

… a pak přišla nabídka do souboru Divadla na Vinohradech. Měl jste z ní radost?

Z Vinohrad tehdy odcházeli Jirka Zahajský a Pepa Abrhám, a bylo třeba doplnit soubor. Režisér František Štěpánek mě znal ze školy, viděl mě v kladenském divadle, a František Pavlíček mě angažoval. Měl jsem obrovskou radost. V žertu říkám, že prvního půl roku jsem tady chodil v předklonu, protože Vinohrady byly pro mne první ligou – jedna velká osobnost vedle druhé.

Vím, že rád vzpomínáte na osazenstvo vaší tehdejší pánské šatny…

S dalším nováčkem Járou Hanzlíkem jsme byli přiděleni do pánské šatny umístěné pod jevištěm. Seděli jsme tam s pány Brodským, Pleskotem a s inspicienty. Šatně „šéfoval“ inspicient Karel Hovorka starší, skvělý organizátor, který pořádal spoustu činností, včetně fotbalových zápasů, ale třeba také v šatně vařil polévky. Kolegové byli skvělí, měli ohromný smysl pro humor, v divadle se dělaly různé legrácky – jo, byly to krásné časy.

Hrál jste v Čapkově Matce, zažil jste tedy na jevišti Olgu Scheinpflugovou. Jaká byla?

Chovala se k nám velmi přátelsky, dokonce nás pozvala i k sobě domů, takže mám vzácné vzpomínky na to, že jsme byli v Čapkově vile, máme i fotku z místnosti pátečníků a z pracovny Karla Čapka. Škoda že jsem ji zažil až na sklonku jejího života – po jednom školním představení se její zdravotní stav velmi zhoršil, musela být převezena do nemocnice a tam za několik dnů zemřela.

V roce 1968 jste s Jaromírem Hanzlíkem napsali a ve vinohradském studiu natočili několik písniček. Týkaly se tématu okupace?

S Járou Hanzlíkem jsme trochu „koketovali“ s písničkami už předtím, Jára psal texty, já jsem je zhudebňoval, většinou to byly dětské písničky, ale třeba pro Vlastíka Brodského jsme napsali šanson o stárnoucím klaunovi a dali mu ho k premiéře inscenace August August, august. Po invazi spřátelených armád Jára přišel s textem, už si nevybavuji, jestli jsem hudbu složil já, nebo pan Simon, dirigent zdejšího orchestru, ale píseň jsme nazpívali s Járou, byla to taková častuška. Pak jsme ještě udělali písničku, kterou nazpíval Jára s Ivou Janžurovou. Po revoluci ty nahrávky skvělý zvukař František Ondřich vytáhl ze svého archivu.

Na Vinohradech jste vytvořil asi sto deset rolí, vybavuje se vám některá zvlášť intenzivně?

Bylo jich určitě víc, ale moc vzpomínám třeba na Dvanáct rozhněvaných nebo na Krále Krysu, to byla krásná představení.

Z vašich rolí z posledních let připomeňme Hanzla v Hodinovém hoteliérovi na Studiové scéně. Na začátku zkoušení prý režisér Ivan Rajmont přinesl nahraný vzkaz od autora hry Pavla Landovského, co v něm bylo?

Rád bych ho získal, Lanďák se v něm vyjadřoval k obsazení inscenace – a obstáli jsme. Pavel byl svéráz, zažil jsem ho i jako hereckého kolegu, ale netušil jsem, že byl taky úžasný, citlivý dramatik.

Jste v tomto divadle v angažmá už více než padesát let, má pro vás i v současné době tento dům genia loci?

Moc bych si přál, aby tady stále existoval respekt k té slavné budově, mám pocit, že mladí herci, se kterými se tady setkávám, respekt cítí a váží si toho, že tady jsou. A navíc to jsou fajn lidi…

Právě zkoušíte roli Adama v komedii Jak se vám líbí a hrál jste už v mnoha Shakespearových hrách...

Shakespeare je kvalita, už Jan Werich kdysi řekl, že Shakespeare vydá za dva zámky spisovatelů. Moje role není velká, ale věřím, že se inscenace povede, a věřím mladým kolegům, kteří v ní hrají.

Jako major Koutný pomáháte v seriálu Policie Modrava mladším kolegům řešit zločiny. Máte rád detektivky?

V mnoha kriminálkách jsem si zahrál, hlavně u Dušana Kleina. Mám štěstí, že můžu být součástí tohoto seriálu, který má u diváků úspěch, navíc je to hezká práce s výborně připraveným režisérem Jaroslavem Soukupem a skvělým týmem.

Co vás baví kromě divadla?

Dříve jsem si hrál na piano, pak na klávesy a teď mám počítač, kde si i čtu, zpracovávám fotky atd. Rád jsem také dlouhá léta hrál fotbal ve slavné Amfoře. Dokonce jsem nedávno dostal cenu Fair play.

Jste v obdivuhodné kondici – jsou příčinou spíše geny, nebo zdravá životospráva?

Je to spíš náhoda, osud a štěstí.

Zdá se, že štěstí vás provází celý život, co byste si přál do dalších let?

Abych byl zdráv, abych si ještě něco zahrál a aby to nebyla ostuda. A ještě k tomu štěstí – narodil jsem se na zlatou neděli v roce 1939 a porodní babička prý řekla, že budu mít v životě štěstí. A myslím, že měla pravdu.

Tak ať vám štěstí vydrží i nadále! Přeji hodně zdraví a vše dobré – a děkuji za rozhovor.

Provází mě štěstí