DIVADLO NA VINOHRADECH
SEZONA 2019 / 2020 / IV- PROSINEC
Divadelní měsíčník, vydává Divadlo na Vinohradech
PŘIPRAVUJEME
Tomáš Pavelka, představitel Dona Quijota, na čtené zkoušceJan Vedral
Don Quijote: „Jsme silní, dokud je naše láska silná. Zeslábneme, jakmile zeslábne.“
Sancho Panza: „Celkem vzato, byli jsme poraženi.“
Don Quijote: „Jsem přemožen. Jsem tedy vinen?“
Několika replikami ze hry Zmoudření Dona Quijota se nám představují její protagonisté. Nejsou to ovšem hrdinové, jak je zná evropská kultura z geniálního Cervantesova románu z počátku sedmnáctého století. Jsou to postavy tímto veledílem inspirované, vytvořené však svébytně vynikajícím českým básníkem, literátem a v pravém smyslu slova veřejným intelektuálem Viktorem Dykem na počátku století dvacátého.
Viktor Dyk (1877–1931) byl příslušníkem generace, která v devadesátých letech devatenáctého století se svými touhami po samostatnosti a modernizaci české společnosti v tehdejším Rakousku-Uhersku utrpěla řadu porážek. Jednou z nich byl i ústup mocnářství z Badeniho reformy, zrovnoprávňující v úředním styku v českých zemích češtinu s němčinou. Odpor německých nacionalistů vedl k bouřím a demisi Badeniho vlády – ta vyvolala v Praze velké pouliční vřavy. „Prosinec 1897 neměl historických postav, strhujících vůdců; jeho hrdinou byla ulice. (...) Ulice pražská byla mnohotvárná a proměnlivá; ale všechny její metamorfózy byly důstojny chvíle. (…) Praha ujala se věci celého národa. Ukázala se schopnou opravdových citů; nebylo její vinou, že také velkých činů ne…“ Následující ústup vůdců české společnosti z revoltujícího idealismu k reálpolitice „drobných činů“ vzbouzel v Dykovi odpor a prohluboval jeho skepsi:
„Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,
Vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.
Při kterémkoli tak nás vidím díle:
Ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed.“
Na konci první dekády dvacátého století nalezne soustavný vnitřní zápas mezi nenaplnitelností ideálu a nesnesitelností podvolení se realitě vyjádření v trojici vrcholných Dykových opusů. Dyk píše slavnou novelu Krysař (její významnou dramatizaci jsme na Vinohradech hráli příznačně v letech 1988–1990), poému Giuseppe Moro a tragédii Zmoudření Dona Quijota.
Magister Carrasco: „Jediná pomoc je proti touze – uskutečnit ji!“
Sancha Panzu hraje Ondřej Brousek – foto ze čtené zkouškyKdyž Dykův Quijote konečně opouští své sny o ideálním světě, v němž lze najít ideální lásku, která je výrazem ideální pravdy a krásy, když tedy, léčen pragmatickými přáteli ze svého bláhového bláznění, konečně nahlédne skutečnost a „zmoudří“ – umírá. Proto je namístě v případě Dykovy hry respektovat autorovo žánrové vymezení – tragédie – a doplnit je příslušnými souvislostmi. Dykovo Zmoudření Dona Quijota je, spíše obrazně než žánrově, „českou tragédií“.
V červnu roku 1914 mělo ve Vinohradském divadle Zmoudření Dona Quijota slavnou premiéru v režii F. Zavřela, ve scéně F. Kysely, s hudbou J. Křičky a s monumentálním Quijotem
V. Vydry a dojemným Sanchem Panzou B. Zakopala. Inscenace se zapsala do dějin českého divadla jako první průkazný počin moderní režie odpovídající nárokům básnického textu. Dodnes se o ní učí adepti divadla.
V našem repertoáru se zabýváme hodnotami a inspiracemi, které přinesla tradice české kultury, a zejména to, čím ji dokázali obohatit naši vinohradští předchůdci. Dykův zmoudřelý Don Qujiote se tedy vrací – ve zcela jiných, a přesto něčím podobných podmínkách společnost štěpícího zápasu idealismu s pragmatismem – na naše jeviště po sto pěti letech. Jsme přesvědčeni, že nám i dnes má co říci o složkách vytvářejících náš národní charakter.
V režii Martina Čičváka na kouzelné (či spíše kouzlící) scéně Toma Cillera hrají Dona Quijota Tomáš Pavelka, Sancha Panzu Ondřej Brousek (který k inscenaci rovněž skládá hudbu), dále Z. Vejvodová, E. Režnarová, N. Konvalinková, A. Černá, J. Kotrbatá a A. Procházka, Otakar Brousek ml., M. Lambora a O. Kraus. Premiéra 7. února 2020.
„Jsme silní, dokud je naše láska silná“
