Scéna J. Weniga k inscenaci Shakespearova
Večera tříkrálového, režie Jaroslav Kvapil, 1922
Pravidelní čtenáři tohoto cyklu už jistě nahlédli, že odchody ředitelů a uměleckých šéfů Vinohradského divadla nebyly vždy (ba dokonce zpravidla) dobrovolné, a vztahy emeritních „divadelních vládců“ k jejich bývalému působišti byly proto komplikované, někdy i skandální. Důkladnější pohled do archivu nás přesvědčil o tom, že i vztahy mezi Městskými divadly (tedy Vinohrady s přidruženým Komorním divadlem) a Jaroslavem Kvapilem, který byl v letech 1921–1928 vinohradským režisérem a uměleckým šéfem, nezůstaly přes svou zdánlivou idyličnost bez trpkosti.
Jaroslav Kvapil (1868–1950), básník a dramatik (mj. autor libreta Dvořákovy Rusalky), nastoupil na Vinohrady po K. H. Hilarovi už jako zralý muž, uznávaný umělec a autorita veřejného života. V letech 1911–1919 byl šéfem činohry Národního divadla, v nově vzniklém Československu působil jako sekční šéf na ministerstvu kultury a osvěty. Na Vinohrady jej angažoval ředitel Fuksa. Kvapil na to vzpomíná takto:
„Z malostranského paláce (...) vylákali mě za necelá tři léta opět k divadlu. (...) Začalo se to, mám-li být sdílný, za ruských pohostinských her na jaře roku 1921; členstvo nezapomenutelného Chudožestvenného těatru chystalo se na své poválečné pouti Evropou také do Prahy, i poslali ke mně (...), abych jim pražské pohostinské hry zařídil. Pln radosti šel jsem vyjednávat do Národního divadla, kde jsem však u Schmoranze nepochodil; vypravil jsem se tedy nazdařbůh do Městského divadla a tam byli celkem ochotnější. (...) Zabezpečil jsem měsíční pobyt Moskevských na Vinohradech. Za toho jednání s městskou scénou slovo dalo slovo a ředitel dr. Fuksa mě vnadil, abych u něj udělal nějakého nového Shakespeara. (...) Úspěch Troila a Kressidy v prosinci 1921 rozhodl nadobro; z ministerstva odešel jsem (...) do výslužby a plnými plachtami plul zas na té prožluklé divadelní galéře.“
Kvapilova plavba byla umělecky plodná, jen namátkou zmiňme angažmá Karla Čapka jako vinohradského dramaturga a režiséra či Kvapilem samotným režírovanou světovou premiéru Langerovy Periferie. Při dvacátém výročí vzniku divadla roku 1927 režíruje Kvapil slavnostní inscenaci Vrchlického Noci na Karlštejně. Píše: „Zakrátko po tomto představení postihla mě komplikace nedohojené ještě oční choroby – a leckomu byla moje nedobrovolná přestávka v činnosti režisérské příliš vítána, abych nepochopil, že všeho je do času, jen Pánbůh navěky… Sedm let jsem jim tam sloužil jako v té národní písničce a rozešli jsme se s uctivou, ba blahosklonnou korektností, když se naplnilo čtvrt století mého režisérského a šedesát let mého vezdejšího života.“
Režisér Jaroslav KvapilVýsledkem oné „blahosklonné korektnosti“ bylo jistě i to, že v roce 1931 Kvapil na Vinohradech obnoví svou inscenaci Šrámkova Měsíce nad řekou nebo že umělecký šéf Bohuš Stejskal nastuduje roku 1938 Kvapilovu Princeznu Pampelišku, kterou, mimochodem, zahraje namísto nemocné J. Štěpničkové další dobová filmová hvězda N. Gollová. Kvapil navíc má, patrně jako emeritní ministerský sekční šéf, denně k dispozici sedadlo na Vinohradech a lóži v Komorním divadle. V únoru roku 1940 se však ředitelství divadla nesignovaným dopisem obrací na Kvapila a sděluje mu: „Poněvadž jsme zjistili, že tato lóže, vyhrazená pro Vás a pro členy Vaší rodiny, bývá často neobsazena, žádáme Vás, abyste v případě zájmu o tuto lóži podal zprávu pokladně Komorního divadla do 10. hodiny dopolední, jinak budeme předpokládati, že toho dne divadlo nenavštívíte, a Vaši lóži prodáme.“ Za rok však i toto opatření, které bylo učiněno „v době malých návštěv“, divadlo změní za nabídku jednoho konkrétního sedadla v hledišti. Přesto si stále „považuje za čest“, že se scény Městských divadel pražských těší Kvapilově „neutuchající pozornosti“.
Ještě roku 1940 na Vinohradech uvedou Strakonického dudáka v Kvapilově úpravě a 2. 4. 1941 B. Stejskal píše dramatikovi: „Zaručuji se Vám tímto, že (Vaši hru) Oblaka uvedeme na Městská divadla nejpozději do konce listopadu 1941, a to v tom hereckém obsazení, jaké si budete přát.“ Po atentátu na Heydricha je však součástí stanného práva uzavření všech divadel. Když je divadelní činnost obnovena, zůstávají Vinohrady stále zavřeny – je to odveta za to, že se po zatčení E. F. Buriana správa Městských divadel ujala jeho souboru a sálu na Poříčí. Stejskal oznamuje Kvapilovi, zjevně se dožadujícímu splnění slibu, dopisem z 15. 12., že uvedení Oblak je odsunuto na neurčito: „Správa divadel, která ztratila za dobu uzavření všech divadel a nyní divadla vinohradského na dva miliony, může si dnes dovoliti hrát hry méně cenné Oblak, ale atraktivnější.“
Kvapil se s tím však nesmiřuje, 16. 1. požaduje jasné stanovisko protektorátního ředitele Říhy. „Pan Bohuš Stejskal navštívil mne minulý týden ujistit mne (...), že vlastním důvodem odkladu je něco zhola jiného než důvod komerční, (...) řka, že se to nedalo povědět písemně.“
Kvapil se totiž stal „nežádoucí osobou“. To se v naší zemi pozná i v článcích aktivistických novin. Árijský boj 24. 1. 1942 na titulní stránce přináší rozsáhlý diskreditační článek Z Národního divadla do zednářské lóže, který „jednou provždy zachytil Kvapilův zednářský profil“. Kvapil si zjedná na své „bývalé divadlo“ dokonce advokáta, který s jeho správou čile koresponduje, aby si vymohl buď uvedení hry, nebo kompenzaci za ušlé tantiémy. Marně. Jaroslav Kvapil je ve svých 76 letech jako protektorátní persona non grata roku 1944 zatčen gestapem a 11 měsíců vězněn.
Po konci války mu 22. května nová správa divadla vyplácí 25 000 korun za to, že její předchůdci nedodrželi smlouvu. Nový ředitel Jiří Frejka má vřelý zájem o spolupráci s doyenem české režie, nabízí mu dokonce, aby si Oblaka nyní sám zrežíroval. Nakonec dojde k tomu, že v květnu roku 1947 Kvapil nastuduje „svého debutantského vinohradského“ Shakespeara – Troila a Kressidu a v prosinci zopakuje ve scéně J. Čapka Langerovu Periferii. Roku 1946 byl jmenován národním umělcem, zemřel roku 1950, roku 1998 obdržel od prezidenta republiky V. Havla in memoriam Řád T. G. Masaryka druhé třídy.
