2016 2017

BŘEZEN

BŘEZEN

LEDEN

ÚNOR

ČERVEN

DUBEN

KVĚTEN

LEDEN

ÚNOR

DUBEN

KVĚTEN

ČERVEN

ČERVENEC

SRPEN

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

DIVADLO NA VINOHRADECH 2017/VI - ÚNOR Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

ROZHOVOR Rád na sebe nechám divadlo působit

Robert TamchynaDenny Ratajský (vpravo) jako Antonio Salieri,
s Ondřejem Brouskem (Wolfgang Amadeus Mozart),
Peter Shaffer: Amadeus

Na jevišti byl doma už od dětství ještě jako člen moravského folklorního souboru, později jako nadaný tanečník a stepař s vystudovanou strojní průmyslovkou. „Šlo mi jen o maturitu, věděl jsem, že stejně skončím u divadla,“ přiznává Denny Ratajský, když se ohlíží za svou dosavadní uměleckou kariérou. Na brněnské JAMU absolvoval rolí Evžena Oněgina v inscenaci režiséra Martina Čičváka. A po letech se nedávno oba potkali v Divadle na Vinohradech. Spojila je netradiční – ovšem v každodenním divadelním koloběhu docela běžná – situace.

Kolikrát ve vašem hereckém životě rozhodovala náhoda jako v případě záskoku v roli Salieriho?

Nic podobného jsem zatím nezažil. Záskoky obecně nemám moc rád, nejsem herec, který by si stres s tím spojený nějak zvlášť vychutnával. Nabídka Salieriho mě ovšem opravdu hodně zaskočila. Věkem, typově a vůbec jsem někdo úplně jiný než Jiří Dvořák, který Salierimu propůjčil svoje charisma. Ale kdo ví, možná právě proto mě umělecké vedení oslovilo. Řekl jsem si, nehledají kopii, ale originál, a hozenou rukavici jsem přijal.

Kolik jste měl času na zkoušky?

Asi měsíc. Shafferův Amadeus byl v tu chvíli pro mě skoro monodrama, potkával jsem se hlavně s režisérem a velké množství textu jsem se učil nazpaměť sám jako básničku. Na nic jiného nebyl čas. Teprve potom mě pan režisér začal směrovat k pochopení celé postavy. A na konci ještě dvě zkoušky s kolegy na jevišti.

›Záskok, jako je Salieri, není na jeden večer,
ale rychle postavený most přes řeku,
kterou poznáváte až v průběhu dalších repríz.

Bylo těžké rázem zapomenout na inscenaci, kterou jste měl před očima?

Viděl jsem jenom premiéru, a tak to vždycky bude pro mě do jisté míry stresová záležitost. Nejste na zkouškách od začátku, nepoznal jste svou roli a celý příběh v kontaktu s ostatními, neslyšel jste režisérovy a dramaturgovy připomínky… Záskok, jako je Salieri, není na jeden večer, ale rychle a vlastně z nouze postavený most přes řeku, kterou poznáváte teprve v průběhu dalších repríz.

Denny Ratajský (Rozden), Ladislav Smoček: PiknikJe možné si tak rychle najít k Salierimu vlastní cestu?

Rozhodně ne. Musíte se především přizpůsobit inscenaci, jejímu vnitřnímu řádu a všem lidem kolem. Ta role ještě pořád jako by nebyla moje. Když jsem před časem nastudoval hlavní roli v jevištní adaptaci knižní a filmové předlohy Eva tropí hlouposti, věděl jsem předem, že mě každý bude srovnávat s Oldřichem Novým. Záměrně jsem si jeho filmy nepouštěl. Nechtěl jsem ho ani v nejmenším kopírovat. Vždycky budu vycházet ze sebe. Tak to prostě je. Nikdy nebudu Jiří Dvořák. Rozumíte? Snažím se Salieriho „udělat“ nejlíp, jak umím jako Denny Ratajský. A to mi ještě chvíli potrvá.

Začínal jste jako stepař a tanečník, vystudoval jste herectví, pracujete i jako choreograf a vystřídal jste několik divadelních scén. Jak vám pomáhá tahle pestrost uměleckého zaměření?

Jsem rád, že zatím celý život hraju na několika různých scénách najednou. Muzikály v Brně a na Fidlovačce, na Vinohradech jsem si vyzkoušel klasické divadelní jeviště i bývalou zkušebnu v podkroví. Velké jeviště je mi jednoznačně mnohem bližší, ale zároveň mi vyhovuje různorodost divadelní dramaturgie i postav, které jsem si zahrál. Člověk aspoň nesklouzne do jednoho typu rolí. Salieri je tak pro mě v jednu chvíli na jednom místě herecky úplně jiná zkušenost než třeba Rozden ve vinohradském Pikniku.

V čem je herectví právě na Studiové scéně specifické?

Je to tak trochu jako před kamerou. Detail. Na studiovce jsme metr od lidí. Pořád se tam vlastně nevědomky kontroluju. Když je někdo expresivnější jako já, musí hodně ubírat a snažit se spíš o civilnější vnitřně silný projev než velká gesta. Dlouho jsem si zvykal, ale tohle komorní prostředí za to stojí. Je to opravdu velká škola v ukázněnosti a kontaktu s divákem.

Smočkův Piknik jako by přímo navazoval na vinohradskou tradici velkých pánských inscenací Krále Krysy nebo Rigbyho Pahorku…

Piknik je výborně napsaná hra. A nestárne. Máte pravdu, kolem toho představení vznikla báječná parta kolegů. Jinak by to snad ani nešlo. Vždycky se poctivě scházíme a dvě hodiny před začátkem si opakujeme text a snažíme se dostat do „nálady“. Je to potřeba, protože Piknik nehrajeme moc často. Ale vždycky si musíme aspoň na chvíli společně sednout, abychom si pak „sedli“ před publikem a našli společnou řeč. V Pikniku není malá nebo velká role, sólista nebo přihrávač. Je to inscenace, kde jsme všichni jako jeden muž.

Vzájemná partnerská spolupráce a souhra jako základ společné energie na jevišti?

Možná je tohle pro mě u divadla vůbec nejdůležitější. Na zkouškách hodně naslouchám režisérovi a snažím se ho pochopit, jít společnou cestou. Ale stejně tak si musím rozumět s partnerem na jevišti. Blízkost, kterou k sobě navzájem máme v Pikniku, je neopakovatelná. V divadle ale bohužel taky platí, že někdy večer přijdete na jeviště a odehrajete si „jen“ svůj výstup. Samozřejmě v rámci a v duchu inscenace, jak jste si to s režisérem připravil. To je třeba právě ten můj Maďar v Pygmalionu.

Přinesl jste si do své role v činoherním Pygmalionu něco z předchozí zkušenosti se stejnou postavou v muzikálové verzi?

Kdepak. Nikdy to není stejné. Nedá se to srovnávat. Možná jsem si s sebou na Vinohrady vzal pár gagů nebo vtípků, které fungují, ale tenhle večer je něco jiného než My Fair Lady. Prostor, herci, jeviště. A taky právě ta zmíněná nepřenosná a originální atmosféra každého večera.

Asi je obtížné se pro těch několik málo minut na jevišti „okamžitě“ vyladit…

To je základ hereckého řemesla. Ovšem samozřejmě, že raději vnímám večerní představení na jevišti od začátku do konce. Nemusím hrát hlavní roli, ale rád na sebe nechám působit divadlo. Těžko se mi to popisuje. Hodně silné to mám například v Její pastorkyni. Jakmile zazní první tóny z té inscenace, vím, že ji mám v sobě. Postupně se to ve mně probudí.

Že by vaše silné kořeny moravského Slovácka?

Tož mám to tak. Já su ze Slovácka, z Moravského Slovácka, a tak velice ctím tradice a kořeny. Jsem k tomu tak vedený. Celá rodina máme vlastní kroj, pravidelně se účastníme v Hluku Dolňáckých slavností a tradiční Jízdy králů. Svoji ženu k tomu asi trošku nutím, protože ona je ze Zlínska, ale poctivě říkám, že mě to baví a naplňuje.

V březnovém čísle rozhovor s Ondřejem Brouskem a Martinem Čičvákem