Často při pravidelných Večerech bez líčidel vidím za oponkou z boku Studiové scény v podkroví obrysy jeho nepřehlédnutelné postavy. Schovává se, aby nerušil, možná aby ho herci neviděli. Naslouchá jejich vyprávění, aby je poznal blíž a jinak než při společné práci na velkém jevišti. Režisér Juraj Deák. Poslední čtyři roky ale především umělecký šéf Divadla na Vinohradech.
Jaké bylo vaše první profesní setkání s Divadlem na Vinohradech?
Když mě poprvé oslovila paní Jiřina Jirásková na hostování v Divadle na Vinohradech, velmi mě to potěšilo. Ne proto, že jsem si mohl zarežírovat v Praze ve velkém divadle – jako mladý režisér jsem měl dokonce velmi kritický pohled na oficiální pražskou divadelní scénu a Vinohrady byly odjakživa soustem oblíbeným k cupování – ale proto, že jsem tenkrát byl uměleckým šéfem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, které jsme my, jeho členové, cítili jako pandán právě k Vinohradům. Tato dvě divadla jsou si velmi blízká velikostí svých jevišť, repertoárem i cílovou diváckou skupinou.
Když zmiňujete právě velikost jeviště... Je pro vás v tomto směru Divadlo na Vinohradech pokračováním vaší předchozí ostravské éry?
Rozhodně! Krásné roky v Ostravě byly velmi dobrou přípravou na zvládnutí takového jeviště, jaké Vinohrady mají. Pro mě je veliké jeviště královská divadelní disciplína. A to pro všechny profese – od výtvarných, přes nároky na herce, režiséra, až po ty akustické. Každý divadelní prostor totiž vyžaduje jiné výrazové prostředky. V malém divadélku, kde se hraje, jak se říká „na dotek“, na malinkém prostoru, kde je slyšet i třeba, jak herci tluče srdce, se dramatického napětí dosahuje samozřejmě úplně jinými prostředky než v divadle, kde je první řada vzdálena od diváků 5 metrů, ale ta poslední už 55. Divadelnictví je dnes rozmanité a divák si může vybrat, mně však učarovala magie velkého prostoru. Energie, která se valí z jeviště do hlediště a pak rezonuje zpátky, je totiž úchvatná. Střídat velký expresivní obraz se subtilní křehkostí, vytvořit detail v nekonečném prostoru, to je to, co mě na velkém divadle tak vzrušuje.
Váš dlouholetý vinohradský předchůdce, režisér Jaroslav Dudek, jednou řekl: „Režisér musí znát stejně dobře jako své herce i své publikum, protože režírovat znamená vést nikoli jen herce, nýbrž opravdu i diváky...“
Ano, to je další specifikum a velká výzva. Zaujmout hlediště, kde sedí od doktorů, přes učitele, stopadesátihlavou „saň“ Klubu mladého diváka, přes diváky různých jiných profesí, až třeba po paní prodavačku ze samoobsluhy odnaproti celkem přes 600 lidí, tak, aby napětím dýchalo jako jedna duše, jedno tělo, to je nesnadný a vzrušující úkol. Stavět repertoár tak, aby byl rozmanitý, pestrý, aby byl přijatelný tomuto širokému rozptylu vkusu a požadavků, je jiná káva než se snažit zaujmout v malém divadle šedesát už předem zaujatých diváků. Fandím malému divadlu, rád do něj chodím, sám si ho čas od času s chutí zrežíruju, ale velké divadlo je velké divadlo.
Podle některých názorů je dnes – v době mnoha mimodivadelních hereckých aktivit – už velké „souborové“ divadlo trochu překonaným pojmem. Jak se vlastně sestavuje a řídí umělecký soubor velkého měšťanského divadla?
Divácké, společenské i umělecké nároky na Vinohradské divadlo jsou vysoké. A přímo v tradicích tohoto divadla je zapsáno, že největší díl této zodpovědnosti – samozřejmě kromě uměleckého vedení – nesou na svých bedrech herci. Ať byla doba jakákoli, herecký soubor Vinohradského divadla byl vždy pojem! Při vší úctě k předchozím vedením je třeba říct, že se jim žel nepovedlo včas podchytit kontinuální generační přerod slavného souboru. Však to také není nic jednoduchého: složitá alchymie psychologie, sociologie a umění. Soubor je složitý organismus, který musí být neustále v pohybu, musí dýchat, žít, toužit, snít. Herci v něm si musí vzájemně fandit i si navzájem konkurovat, umělecké vedení musí odhadnout jejich potenciál růstu i nebezpečí pádu, musí je umět v pravý čas povolat i propustit. V současné době změny v souboru probíhají za pochodu, nové inscenace vznikat musí. Několik herců odešlo nedobrovolně, několik odešlo z vlastní vůle, u někoho to zabolelo, u někoho míň, ale přišlo hodně nových, výborných, zkušených, ale i dravých mladých. Nechceme zakládat soubor na jedno použití, rádi bychom položili základ takového souboru, na kterém ti, kdo přijdou po nás, budou moci stavět dál.
A jak například už sama tradice, historie a genius loci Divadla na Vinohradech podle vás ovlivňují výběr současného repertoáru?
Nejjednodušší cestou za divákem byla a vždy bude komedie. Máme ji rádi, s chutí ji hrajeme, a to na různé způsoby, a diváci k nám na komedie rádi chodí. Je nádherné, když se šestisethlavý dav spontánně rozesměje a z radosti roztleská. Ale samozřejmě nezapomínejme ani na další prapovinnost nás komediantů – vyvolat i jiné emoce. A proto nesmí na repertoáru chybět silné dramatické texty. Ovšem hrát klasiku je velká zodpovědnost! Na jedné straně je zodpovědnost vůči autorovi, který se už nemůže bránit, aby se nezkomolil jeho text, aby se efektními inscenačními úpravami neznásilnil jeho příběh nebo svévolně nepřekroutily jeho myšlenky. Na druhé straně stojí zodpovědnost vůči divákovi, který má právo vidět a zažít živé moderní divadlo v rytmu a estetických kategoriích doby, kterou žije, a ne rozvláčnou inscenaci zakotvenou v teatrálních konvencích doby, kdy byla hra napsána. A v neposlední straně je tu zodpovědnost každého z tvůrců inscenace k sobě samému, aby se nezpronevěřil sobě, svému svědomí. A když jsme u toho svědomí: snažíme se číst politikum naší doby. Naše „bojiště“ je divadlo a myslíme si, že přímo na jevišti, svou tvorbou se máme a musíme vyjadřovat i ke stavu naší demokracie a vůbec k celospolečenskému diskurzu, který kolem nás probíhá.
Možná i proto jsou vaší novou režií na Vinohradech Gorkého Sluníčkáři?
Moc si toho vážím, že můžu tento text zkoušet právě nyní. Gorkij vůbec neměl tak černobílý – přesněji – ruděrudý život, jak nás ve škole kdysi učili. Byl to vizionář. Tuhle hru napsal v roce 1905, kdy se svět zmítal v podobných křečích jako teď. Je to skvělý text, plný touhy a lásky, je to text o bublinách, ve kterých žijeme, a proto nejsme schopni spolu komunikovat, je to text o primitivnosti a intelektuálním snění, o hrubosti a kráse, je to text o zmatení jazyků, plný omylů a humoru. Je to text o tom, že když se nenaučíme spolu komunikovat, ti jednodušší a chytří, ti dole a ti nahoře, tak náš svět skončí v chaosu a katastrofě.
V prosincovém čísle rozhovor s Andreou Černou
