Nominace na Ceny Thálie za rok 2017
Umělecké vedení Divadla na Vinohradech každým rokem navrhuje Herecké asociaci své nominandy na Ceny Thálie. Tento návrh vzniká na základě interních a externích hodnocení tvorby divadla, ve shodě s pravidly pořadatele obsahuje mimořádné herecké výkony vytvořené na našich scénách od konce listopadu předchozího roku do konce listopadu roku stávajícího. Nominace jsou řazeny chronologicky v pořadí premiér.
Ondřej Brousek
za roli Peera Gynta v Čičvákově inscenaci Ibsenova stejnojmenného dramatu
Monumentální roli, jejíž rýmované repliky tvoří více než polovinu tříhodinové inscenace, vybudoval Ondřej Brousek jako dokonale komponovaný portrét našeho bezcílného, sebeprožívajícího a hodnotově nezakotveného postmoderního současníka. Proti 
přežívající romantizující a kýčovité představě Gynta jako výjimečné osobnosti postavil Brousek s oporou režisérovy interpretace smyslu hry bohatě diferencovanou studii hédonistické celebrity – neosobnosti, která se utápí v různých variantách „žití pro sebe“, neschopna dozrát k lidské dospělosti, ve které je člověk „sám sebou“. Tento herecký výklad role podtrhl Brousek i jako skladatel autorstvím „muzikálového“ čísla Be a troll.
Daniel Bambas
za roli Ludvíka v inscenaci hry Jana Procházky a Lenky Procházkové Ucho, nastudované na Studiové scéně DnV Šimonem Dominikem
Až na animální dřeň úzkosti, závisti a k celoživotnímu lokajství motivujícího pocitu méněcennosti zkoumá Daniel Bambas ve své studii kariéristy Ludvíka postavu, kterou mu autor nabízí. Bambasův machistický, papalášský, alibistický Ludvík, zakrývající bodrostí
a odborničením svou nekompetenci a plebejství stejně jako své estébáctví, není pouze portrétem muže minulosti, o níž děj hry pojednává, ale osobitě tematizovaným obrazem hercových a našich současníků. Velká hercova osobnostní investice se projevuje i v – výrazovými prostředky přesvědčivě vyjádřeném – dramatickém oblouku postavy a v nepolevující intenzitě herecké přítomnosti a plné zapojenosti „teď a tady“.
Tomáš Pavelka
za roli Arnolfa, pána z Pařezova, v inscenaci Molièrovy komedie Škola žen v režii Juraje Deáka
Arnolf Tomáše Pavelky je naprosto výjimečným příkladem komediálního herectví, ve kterém se důkladná interpretace dramatikovy postavy násobí precizní osobnostní tematizací každého detailu a je vyjádřena strhujícím mimetickým výkonem. Pavelka s oporou v režijním výkladu
komediálních situací a dalších postav-typů prohlubuje interpretaci směšného, trapného, a současně dojemného žárlivce s pochopením toho, jaké bolestné obsahy pod komickou masku do značné míry autobiografické postavy ukryl autor, který ji napsal sám pro sebe jako pro herce.
Antonie Talacková
za roli Anny v inscenaci hry Jana Procházky a Lenky Procházkové Ucho, nastudované na Studiové scéně DnV Šimonem Dominikem
Psychologicky obtížnou roli Anny ve scénické adaptaci filmové povídky legendárního Ucha vytváří Antonie Talacková s minuciózní přesností ke každému propracovanému detailu, a přitom ve velkém dramatickém oblouku, zachycujícím všechny peripetie, jimiž je postava během „noci pravdy“ nucena projít. Komplexní herecká studie problematického
charakteru postavy je vyjádřena diferencovanými prostředky chování a jednání, činy a postoje postavy jsou tak divákům představeny jako vnitřně motivované a srozumitelné, současně herečka svou Annu hraje se zřetelným kritickým odstupem, toho však nedosahuje vnějšími hereckými prostředky.
Dagmar Havlová Veškrnová
za roli královny Eleonory v Burianově inscenaci Goldmanova Lva v zimě .
Suverénní herecké uchopení mnohoznačné postavy a stylově přesné herectví odpovídající oscilaci hry mezi komediální nadsázkou konverzační komedie a psychologizujícím rodinným dramatem charakterizují Eleonoru Dagmar Havlové Veškrnové. Portrét rafinované
celoživotní hráčky, která ukrývá své skutečné motivace za složitě budovanými strategiemi, jež současně rozehrává v několika plánech, buduje herečka v intencích Burianovy režie stále znovu překvapujícími rychlými střihy s bravurní hereckou technikou. Za mnoha zábavnými, dojemnými, ale i protivnými maskami, které si postava v hereččině interpretaci v prudkých zlomech nasazuje, je však pocítitelně skrytý působivý obraz samoty a obav ze stáří a životní prohry, který proměnlivou a o dominanci zápasící královnu polidšťuje.
Tomáš Töpfer
za roli krále Jindřicha II. v Burianově inscenaci Goldmanova Lva v zimě
Töpferův Jindřich II. v Goldmanově konverzační komedii, vybudované na půdorysu rodinného psychologizujícího dramatu, je především velký hráč, který rozehrává spletité politické i rodinné vztahové hry s živelným
gustem. Herec v důkladně a detailně propracované interpretaci své postavy s ostentativní lehkostí a hráčským/hereckým požitkářstvím přepíná ve vteřině z jedné polohy do druhé, jeho postava je pochopitelná, a současně neuchopitelná. Demonstrace stylově přesného herectví se podobá žonglérskému výkonu, ve kterém herec bravurně „udržuje ve vzduchu“ současně několik míčků – podob své postavy. Herectví jako hráčství tak Töpfer ve svém Jindřichovi tematizuje a virtuózně předvádí. Současně doporučujeme laskavé pozornosti
Prezidia Herecké asociace na Cenu Thálie pro mladého činoherce do 33 let Marka Lamboru. Intenzivním, přesně psychologicky modelovaným, hlasově a pohybově bravurním výkonem v roli Franciho v Hubově inscenaci Langerovy Periferie herec prokázal své mimořádné schopnosti pro práci na velké scéně v repertoáru velké činohry. Přísliby, které znamenala především jeho interpretace Romea ve Shakespearově tragédii a Števy v Její pastorkyni Gabriely Preissové a které poukazovaly k hercově schopnosti přesvědčivě zprostředkovat i generačně spřízněnému publiku nezkreslené obsahy postav klasického dramatu, ve Francim bezezbytku potvrdil.
