Režisér Martin Čičvák na čtené zkoušce inscenace Peer Gynt
Inscenace Ibsenova Peera Gynta je už čtvrtou spoluprací režiséra Martina Čičváka s hercem a hudebníkem Ondřejem Brouskem. Když je sledujete při zkoušení, máte pocit, že se jeden druhému začínají až nebezpečně podobat a že si vzájemně rozumějí na jakési vyšší, mimoslovní úrovni. Přitom se oba pánové před inscenací Frischovy Andorry neznali. (Dobře si vzpomínám na Martinovo „Brousek? Ondrej? Nepoznám“, když jsem ho upozornil na Ondřejova vynikajícího Shapiru v Sidonově hře v Divadle Na Fidlovačce.) Jejich sblížení při intenzivních zkouškách Ibsenova básnického dramatu neumožnilo vést s nimi rozhovor o chystané inscenaci jinak než společně.
Pánové, dá se ve vašem případě říci, že herec našel svého režiséra / režisér svého herce?
Čičvák: Obyčejně nebývá úplně vzácným jevem, že se lidé, kteří se předtím neznali, najednou seznámí. Ne vždycky se však toto seznámení promění na mezigalaktickou srážku dvou nekontrolovatelných komet. Po takové srážce už nic není jako předtím – ani ty komety, ani vesmír nezůstávají netknuté – univerzum se otřáslo a všechno, co teď dělám bez Brouska, je prostě bez Brouska. Toho herce pak režisér vidí všude a ve všem, ale jenom Vinohradské divadlo nám dává ten dar, že můžeme jednou za rok trávit zkušební čas spolu. Takže díky za seznámení a díky za ten čas.
Divadlo je profesí, již nelze dělat, aniž by se lidé jeden druhého dotýkali. Myslím tím nejen fyzicky, ale také duševně. Empatie, vcítění je základní nástroj divadelní komunikace. Když Čičvák zastaví gestem Brouskova Gynta při zkoušce, Brousek ho nenechá promluvit a hned volá: „Já vím,“ udělá to jinak a Čičvák je spokojen: „Právě tak jsem to myslel.“ Co to máte spolu za kontakt?
Brousek: My nepracujeme metodou vciťování, ale metodou vmyšlení. Téma stojí před námi, obnažujeme ho, snažíme se mu porozumět, rozpitvat ho co nejdůsledněji, ale vždycky musí zůstat před námi jako portrétovaný objekt, jako model. Protože jen zvenku mu můžete důkladně porozumět. Uvnitř jste slepí. Navzájem se držíme u té pomyslné hranice vnějšku, v pozici pozorovatele, abychom do té slepoty neupadli, abychom se nezačali topit v subjektivním balastu ega, které tak rádo zjednodušuje nebo zakrývá pravdu.
Čičvák: Ano, jednoduše řečeno zobrazovaní hrdinové s námi nemají nic společného, i když se jim snažíme porozumět něčím, co je v nás, ale to něco, ten nástroj porozumění vzniká spojením nás dvou (proto je to setkání pro mě tak vzácné). Jako bychom spolu vytvořili třetí bytost, která sice používá vnitřní ekosystém každého z nás, ale je svébytnější, sebevědomější a komplexnější než jeden či druhý z nás. Pracujeme ve dvou, ale jelikož je každý z nás několikerý, tvoříme celý zástup.
Vaší dosud nejohlasnější vinohradskou spoluprací byl Shafferův Amadeus. Inscenace se v dubnu dočká 50. představení, je tedy nejen umělecky, ale i divácky úspěšná. Proč podle vás nepotkal takový ohlas úctyhodnou inscenaci Camusova Caliguly?
Brousek: Nemůžete chtít od publika, aby se identifikovalo s hrdinou, kterému se svět proměnil v naprostou pachuť, který každým svým skutkem chce vyvolat odpor a hnus.
Čičvák: Camus v Caligulovi napsal hru, chcete-li příběh, který začíná po tragédii. Láska umřela před zvednutím opony. Pak už opravdu zbývá jen pachuť a touha po bolesti, kterou mu žádný z jeho partnerů není ochoten poskytnout. Toto bolestné blues, tuto melancholii v sobě člověk většinou uslyší, když připustí, že mimo něj nic není, že tedy nevěří ani v Boha, ani v božské (jelikož víra je dar). Tam začíná Caligula – po smrti lásky, ve světě bez Boha, v chaosu a bez příčin. Rozsévá strach, protože ze strachu se může zrodit něco nového, ryzího, nekonformního, inspirativního. Strach ale jeho kolegy neosvobodí k tvořivosti, strach je paralyzuje ke katatonii.
Brousek: Takže i konflikt mizí – nemůžete chtít od publika, aby milovalo příběh po katarzi, vztah po konfliktu, člověka na konci dějin, hudbu na konci tónů. I když: Každý si někdy zpívá blues a každý tu melodii zná.
Ondřej Brousek v titulní roli dramatu CaligulaPeer Gynt je ale hra se silným a bohatým příběhem. Co děláte sami za sebe proto, aby vaše spolupráce potěšila diváky stejně jako v případě inscenace Amadea?
Brousek: Snad spějeme k umělecké dospělosti.
Čičvák: Snad je tomu skutečně tak. Zákruty a šokující obraty Gyntova příběhu nepouštíme ani na chvíli ze zřetele.
Martine, Ondřej Brousek je nejen skvělý herec, ale také vynikající skladatel a muzikant. Skupina Monkey Business, ve které hraje, je stálicí českého pojetí stylu funky, jako Amadeus je ale pozorným interpretem Mozartovy hudby. V Peeru Gyntovi jste Ondřejovi svěřil interpretaci a transkripci původní Griegovy hudby. S jakým zadáním?
Čičvák: Zadání si dáváme vždycky stejné – začínáme tichem. Pak přichází nutnost věty, gesta. Pokud je organickým vyústěním ticha pompézní Grieg, pak asi děláme hru Peer Gynt správně, jelikož i Ibsen dospěl ke stejnému závěru. Ale u nás Grieg vyrůstá z tichého popěvku, z neslyšitelného brnkání na kytaru. Jako když se touha překlopí do svého ztělesnění, jako když se ze zpívání ve sprše zrodí opera. A to zadání? Peer Gynt je sen, který se stane skutečností. Ale možná taky skutečnost uvězněná ve snu. Tady se opravdu z ducha hudby má zrodit tragédie, předtím musíme ale s Ondřejem opatrně oplodnit toho ducha. Samozřejmě vnuknutím. Proč se má hrát Ibsenův Gynt v roce 2017 uprostřed neklidné Evropy, která sama sobě přestává rozumět?
Brousek: Tvůrce – a Gynt je takovým obrazem tvořivého ducha – vždycky doufá, že je věrně sám sebou. Je přesvědčen, že to, co dělá, dělá důsledně, při plném vědomí a svědomí, bez kompromisů lidských, uměleckých, politických. A pak najednou zjistí, že to všechno dělal sám pro sebe čili s ohledem na úspěch, že se přizpůsoboval vkusu a vzdělání většiny, aby se zalíbil.
Čičvák: Gynt bude roztaven na knoflík, jelikož na konci života nemůže vykázat dostatek dobrých ani ryze špatných skutků, které by mu alespoň zabezpečily úctyhodné místo v pekle. Je obviněn z průměrnosti. Nařčen z bezvýznamnosti. Kéž by to byla noční můra každého klidného Evropana – nařčení z bezvýznamnosti. Protože neklid Evropy je pořád ještě úžasná a vzrušující věc – pod tím vším tlí nové, nefalšované „funky“.
V dubnovém čísle rozhovor s Tomášem Pavelkou
