Antonie Talacková (Bohumila), v pozadí Andrea Elsnerová (Věra) v inscenaci Nikdy
Antonie Talacková ve své dosavadní divadelní dráze stihla víc než někteří kolegové za celý profesní život: byla herečkou dvou národních divadel a od roku 2015 je i členkou další velké činoherní scény – Divadla na Vinohradech. Podle přání rodičů se přitom měla stát lékařkou…
Představujete si někdy, jak by váš život vypadal, kdybyste byla opravdu zvolila lékařské povolání?
Určitě ne, mám k lékařské profesi velký respekt i s ohledem na to, že mám malé děti. Ale naprosto jsem chápala obavy rodičů o moji budoucnost. Nechtěli, abych byla neúspěšná herečka a kvůli tomu se cítila celý život nešťastná. Oba odešli bohužel dost brzy a těžko říct, zda by se jim můj současný profesní život líbil. Bojím se, že ne. Představovali si „něco víc“. Vnitřní dialog s nimi vedu stále. O tom, co vlastně znamená „úspěšná“ a „slavná“, zda pro to štěstí nestačí, že mne práce naplňuje a mám zdravé děti a báječného muže.
Prvních deset let své úspěšné herecké dráhy jste strávila v Brně. Jak se rodilá Pražačka dostane do Brna?
Po maturitě jsem dělala přijímačky na pražskou DAMU, ale nebyla jsem přijata, dostala jsem se až další rok na JAMU do Brna. Už ve druhém ročníku mi pan režisér Kaloč nabídl hostování v brněnském Národním divadle – roli Celimény v Misantropovi. Od druhého ročníku jsem už měla v „Mahence“ částečné angažmá.
Taková nabídka znamená ocenění a potvrzení talentu…
Pro mne to bylo obrovské ocenění, a hlavně radost. Odmalička jsem si pod pojmem „divadlo“ představovala to „velké“, kamenné se zlatými portály a bohatou historií. Zbožňovala jsem herecké paměti a dlouhé divadelní kritiky, třeba od S. Machonina. Angažmá v Mahence bylo pro mne velkou školou, jen mí vrstevníci na mě hleděli s jistým nepochopením i despektem, protože většina chtěla jít do divadla studiového typu, ale hlavně do Prahy! Já bych si tehdy dokázala představit, že v Mahence strávím celý život.
Měla jste mladickou drzost, jako mívají někteří začínající herci? Nebo převažoval respekt?
Drzost jsem nikdy neměla a nemám. Spíš jsem vždy trpěla snad až přehnaným respektem k autoritám, a hlavně k lidem, kteří už něco dokázali. A to mi zůstalo. Neumím si říkat o práci, o role, a popravdě se ani neumím chodit někam ukazovat a předvádět, což k této profesi patří.
Přitom je z postav, které hrajete, často cítit vnitřní síla a houževnatost…
To nevím, ale děkuji za kompliment. Zažila jsem v životě řadu nesnadných a bolestných situací a jsem odmalička naučená všechno zvládnout, o všechno a o všechny se postarat. Dělám to pořád, neumím vypnout. Můj manžel mi říká: „To je hrozný, ty všechno zvládneš.“ Ale nemyslí to jako kompliment.
Výčet rolí, které jste vytvořila v brněnském Národním divadle, je úctyhodný, za roli Rosalindy jste byla v roce 2006 nominována na Cenu Thálie. Hrála jste slavné postavy ze světového dramatického repertoáru…
Tehdy mi to tak nepřišlo, ale když se ohlédnu zpátky, tak asi ano. Nejvíc jsem milovala roli Tory Tejové v inscenaci Obrázkáři v režii Ľubomíra Vajdičky. To byla škola na celý život. Hrála jsem tam samozřejmě i Shakespeara, Dostojevského, Čechova, Schillera, Molièra, Feydeaua, Goldoniho… Pracovala jsem s režiséry Kaločem, Vajdičkou, Čičvákem, Rajmontem. Pak jsem ale začala cítit, že potřebuji změnu a že bych se měla vrátit do Prahy za maminkou. Dostala jsem nabídku z Městských divadel pražských a vzápětí také z Národního divadla. Připadalo mi, že taková nabídka se neodmítá, a v roce 2006 jsem se stala členkou Činohry ND a zůstala tam až do roku 2016.
Co pro vás znamenalo být členkou naší první scény?
Byla to pro mne velká čest a pocta. Jakkoli to může znít jako klišé. Zažila jsem tam krásná setkání i krásné role, třeba Polly v Žebrácké opeře, Roxanu v Cyranovi nebo Beatrici ve Sluhovi dvou pánů. Před představením jsem se vždycky procházela po jevišti a po chodbách a jako malá holka jsem si představovala, tak tudy kráčel ten který velký herec, a říkala si, že teď tudy jdu já a můžu tady hrát. Dělám to někdy i tady na Vinohradech.
V Divadle na Vinohradech zkoušíte už pátou roli – první byla Bohumila v komorní hře Nikdy, druhá Paní Kapuletová v Romeovi a Julii, třetí Melánie ve Sluníčkářích, čtvrtou inscenací je Peer Gynt a teď právě zkoušíte na Studiové scéně Annu v divadelní verzi slavného Procházkova Ucha. Která z těchto rolí vás přiměla sahat při zkoušení hodně hluboko do duše – tam, kam jindy při přípravě role ani nesaháte? //
Určitě role Bohumily v inscenaci Nikdy. Především to bylo krásné setkání se třemi skvělými ženami – režisérkou K. Duškovou a kolegyněmi A. Elsnerovou a Z. Vejvodovou. A samozřejmě se silným textem Lenky Lagronové, který nás všechny zasáhl, přinutil ohlédnout se hodně zpátky a přiznat si i nepřiznané. Dokázala bych o této hře a jejích tématech mluvit dlouho, protože věřím, že se dotýkají každého. Pro mne jako pro matku je nejzásadnější to, jak moc jsme jako rodiče schopni „poničit“ a navždy „poznamenat“ životy našich dětí. Kolik bolesti jim můžeme způsobit – a činíme tak s velkou láskou. Jak těžké, ale důležité je odpustit. Přiznat si pravdu. Kolik máme smutků, o kterých se nemluví, bolestí, které jsme úplně vytěsnili.
Antonie Talacková (Melánie) a Igor Bareš (Pavel Protasov)
v inscenaci SluníčkářiDo této působivé inscenace jste dokázaly vnést i nadhled a humor…
Jsem ráda, když se lidé trochu smějí, je to nejočistnější způsob, jak se s tím vším vyrovnat. Nechtěla bych, abychom na diváky jen „naházely“ traumata z dětství – a teď si s tím poraďte! Pokaždé se na toto představení těším a moc ráda ho hraju. A po představení ještě dlouho „s holkama“ probíráme všechno možné. Staly se z nás přítelkyně a já si toho velmi cením. I to je vzácné.
V současné době zkoušíte s režisérem Šimonem Dominikem roli Anny v dramatu Ucho. Jak si s Annou rozumíte?
Ta práce mě nesmírně baví. Jako ženu a herečku mě zajímá především vztah mezi Annou a jejím manželem po deseti letech manželství, mám v tom směru už jisté zkušenosti. Doba a společenská situace je důležitá a je nutné dodržovat jisté dobové reálie, ale z mého ženského pohledu by se děj mohl odehrávat i dnes. Onen zločinecký totalitní režim je po mne vlastně zásahem zvenku, tlakem, kterému jsou manželé vystavováni, který jim narušuje soukromí, vytváří atmosféru strachu, nutí je přizpůsobovat se, lhát. Je to bohužel hodně aktuální. Moc jsem si tu roli přála dostat, jsem za takovou příležitost vděčná. S Danem, Šimonem i celým týmem je vůbec radost pracovat.
V inscenaci Sluníčkáři hrajete se svým manželem Igorem Barešem. Vnímáte ho jako určitou oporu, nebo je to prostě „jen“ dobře známý herecký kolega?
Před Sluníčkáři jsme spolu hráli v řadě inscenací, máme společné představení, na jevišti v roli partnerů jsme se vlastně seznámili. Zažili jsme spolu mnoho krásného, ale i složitého a náš vztah je zatraceně pevný. Známe se opravdu dobře a myslím, že by to mohlo být na jevišti vidět a že je to přínosné.
Jak jde skloubit herecké manželství s výchovou vašich dvou malých dětí, sedmileté Toničky a dvouapůlletého Lojzíka?
I když je to někdy náročné logisticky, jsem šťastná, že děti mám. Děti jsou velký dar, velká šance uchopit život třeba trochu jinak a líp. Už jsem se od nich hodně naučila a přála bych si být jim skvělým průvodcem životem. Rozhodně jim ho nechci řídit. Ale chtěla bych je vybavit na cestu co nejlépe, aby byly samostatné a šťastné a nemusely v dospělosti odkrývat zranění a křivdy z dětství. Rodině věnuji většinu svého mimopracovního času – a dělám to opravdu ráda.
