Daniel Bambas (Ludvík) s Antonií Talackovou (Anna)
v inscenaci Ucho
Daniel Bambas, herec příjemného zevnějšku, hlasu a vystupování, je schopen se na scéně proměnit v nepří-jemného, ba odpudivého člověka. Takový pro mě byl jeho plešatý fanatik profesor Daumer v Kašparovi H., takový je jeho autoritu postrádající hysterik, desátník Burda ve Smočkově Pikniku… A nejnovější rolí Daniela Bambase je náměstek ministra Ludvík v Procházkově Uchu, rozhodně také ne žádný „klaďas“.
Když hrál v Kachyňově filmu Ludvíka Radek Brzobohatý, měl vlastní zkušenosti z padesátých let. Co pro vás znamená setkání s takovou rolí a s jejím společenským zázemím?
Strach prostupuje našimi životy v jakékoli době. A ze strachu a zbabělosti se pak dopouštíme zejména zločinů na sobě samých. To je pro mě velké téma. Proti letům, ve kterých se odehrává Ucho, prožíváme období hojnosti a svobody. Ovšem starost o ni, boj za svobodu, považuju za stále podstatnější. Myslím totiž, že jsme ve stadiu žab, které se mohou pomalu uvařit, aniž by to zaregistrovaly… Uvědomoval jsem si dobře, že tato role je trochu danajským darem. Nevyhnete se srovnání s geniálním filmem i výkony. A je jedno, že srovnávat film a divadlo nelze a je to vlastně úplně zbytečné. S o to větším instinktem jsem k této práci přistoupil. Vědomí historických souvislostí považuji za důležitou součást vzdělání, kterou je naší povinností neustále připomínat. Já jsem ale šel hlavně po stopě nějaké zběsilosti, sžíravosti, rozkladu, sebedestrukce. A to právě dokáže s člověkem udělat strach.
Jste člověk apolitický, nebo vás zajímá společensky aktivní divadlo?
Jsem rozhodně člověk politický. A mám rád, když se divadlu daří tnout přesně tam, kde je společnost bolavá. Nebo naopak apatická. Především ale miluju divadlo, které dokáže diváka pohnout k výrazné emoci. Takové, která byla třeba velice hluboko zasutá, okoralá… Mám rád, když divadlo dokáže přimět člověka zbystřit jeho smysly a zintenzivnit jeho cítění, když povzbudí jeho schopnost milovat. To je důvod, proč dělám svou práci.
Vaší partnerkou ve hře je Antonie Talacková. Ve vrcholné scéně inscenace, manželské rvačce, chce Ludvík svou ženu umlčet, a vy Toničku málem utopíte. Je taková intenzita hereckého odevzdání se postavě ve vypjaté situaci na scéně obvyklá?
Mám rád, když můžu na jevišti žít v této intenzitě, když mi text, spoluhráči a režie dají takovou možnost. S Toničkou jsme se vlastně vůbec neznali, nemohli jsme tušit, co od sebe můžeme očekávat – ve způsobu práce, v míře odvahy a odevzdání se věci. Poměrně rychle bylo jasné, že v tomhle jdeme stejným směrem a nejsme herci, kteří se bojí nějakých hraničních poloh. Jsem Toničce za tuhle souhru a její citovou a fyzickou investici nesmírně vděčný. A rád bych ji obecně považoval za standardní. Což samozřejmě znamená, že standardní není.
Daniel Bambas (Burda) a Jiří Maryško (Smiller),
L. Smoček: Piknik, r. D. Šiktanc, 2016Ludvíkem se definitivně „přehráváte“ mezi tzv. „střeďáky“, tedy herce, kteří hrají postavy středního věku. Na Vinohrady jste nastoupil roku 2004 a zůstal jsem jim, na rozdíl od jiných mladých herců, věrný.
Je to pro mě radostné „přehrání“ a těšil jsem se na ně. Já svým vnitřním ustrojením nikdy nebyl „mladým milovníkem“. Vinohrady pro mě byly samozřejmě velkým pojmem, ale nikdy jsem neměl sny typu „Chci být členem DnV!“. Zkrátka se to stalo. A během té doby jsem často přemýšlel, zda je to pro mě dobrý domov. Zda jsou Vinohrady „rodičem“, kterému záleží na tom, jak rostu, na jakou školu půjdu, jak složité předměty zvládám a jestli mám na svém nočním stolku dost čtiva. A tak, abych nezakrněl, chodil jsem si stále častěji půjčovat knihy i jinam. Jsem ale věrný typ. Nerad utíkám od problémů, nerad opouštím vztahy, které se dostanou do krize… Měl jsem na Vinohradech role, které pro mě byly velmi důležité. Minulou sezonu jsem si díky hostování na jiných scénách uvědomil více než kdy předtím, jak moc záleží na reálné šanci a prostoru, který dostanete. Na tématu, které můžete naplnit. Potkaly mě mimo Vinohrady velké úkoly, nádherné role. A pak mě potkalo Ucho. Rád bych tedy právě tuto sezonu považoval za „milník“. Uvidíme.
Jste dítětem z herecké rodiny. Neodrazovala vás vaše maminka, skvělá herečka Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, od této řehole?
To, že směřuju k divadlu, bylo evidentní odmalička. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl dost studijní typ, máma dlouho doufala, že vystuduju nějakou „seriózní“ vysokou školu, nejlépe práva či diplomacii, a divadlo mi zůstane jen krásným zpestřením mého života v mezinárodních vztazích. Neodrazovala mě, zároveň mě rozhodně výrazně nepodporovala, dokud si nebyla jistá, že to myslím opravdu vážně. Studoval jsem jazyky, měl jsem podanou přihlášku na anglistiku. Mé „praštění kulisou“ bylo ale zásadního charakteru. Po prvních neúspěšných přijímačkách na DAMU jsem si udělal státnici z angličtiny a řekl si, že to zkusím ještě jednou. Naposled. A vyšlo to.
Pamatuji si vás ještě jako studenta DAMU. Vaším učitelem byl Boris Rösner. Ten často vzpomínal na svého učitele, Václava Vosku. Mýlím se, když cítím ve vaší jevištní práci cílenou snahu po tom, udržovat kontinuitu a respektovat tradici, kterou tito dva velcí čeští herci reprezentovali?
Nesmírně mě těší, jestli něco podobného v mé práci cítíte… Je to pro mě takový kód. Podvědomý kód. Začal u mámy a setkání s Borisem Rösnerem, Evou Salzmannovou a dalšími pedagogy na DAMU jej zkonkrétnila. Měl jsem velké štěstí a na svá studia vzpomínám opravdu s velkou láskou a nostalgií. Jako pro chlapa pro mě byl Boris samozřejmě zásadní postavou. Jeho přístup ke studentům byl velmi intenzivní, takže vstoupil do mého života i v osobní rovině, což u studia herectví považuju za dost důležité. Spojoval absolutní profesionalitu s nesmírnou vášnivostí.
Jste, jak je vidět i na vinohradské scéně, mimořádně disponovaný muzikálový herec. V inscenaci Amadeus sklízíte aplaus za árii zazpívanou kontratenorem. A k muzikálu si občas odskočíte. Hodláte zůstat věrný činohře?
Rozhodně hodlám. Muzikál nesmírně miluji a provází mě od mých počátků. Syntézu herectví, zpěvu a tance považuji za fascinující. Jeden z mých největších diváckých zážitků je muzikál Billy Elliot z londýnského West Endu. Jsem ale dostatečně sebekritický a jako herce mě zajímá muzikál, který má výrazný dramatický základ a kde můžu nejvíce využít svou činoherní podstatu.
V říjnu se představíte jako francouzský král Filip ve slavné historické komedii Lev v zimě. V jednu chvíli jste přebíhal ze zkušebny Ucha do zkušebny Lva. Bylo to náročné?
Nebylo. Jsem zvyklý zkoušet dvě věci najednou. Zúčastnil jsem se tedy několika čtených zkoušek Lva a hned po premiéře Ucha naskočil do rozezkoušené inscenace. Role Filipa není rozsahem velká, text se mi učil dobře a Tomáš Töpfer mi hned na mé první aranžovací zkoušce řekl „šprte“. Z toho usuzuji, že jsem do zkoušení Lva vběhl poměrně elegantně.
Filip nebude vaše první královská role. Na Vinohradech jste jako Brutus vraždil Caesara, na Karlštejně hrajete v tamní „noci“ Karla IV. Jak byste na Lva v zimě diváky královsky pozval?
Prince jsem přeskočil a vrhl se rovnou na krále, což jen potvrzuje onu nutnost „přehrání“. Lev v zimě je pro mě velmi noblesní, vtipný a chytrý text, který skvěle balancuje na hraně humoru a hlubších témat. Myslím, že je nesmírně lákavé nahlédnout do ložnic a soukromých prostor mocných v kterékoli době. Stejně všechna zásadní rozhodnutí i politického charakteru vznikají právě tam. Vše podstatné vzniká z lásky a naší touhy po ní. Ať už je šťastná, či nikoliv.
