Tomáš Pavelka (Karel Max) a Otakar Brousek ml. (Bedřich),
M. Uhde: Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl
Když vloni odešel ze svého posledního angažmá, chtěl si „na stará kolena“ užít ještě trochu svobody bez stálého divadelního úvazku. Tohle odhodlání mu ale vydrželo pouhý měsíc. Divadlo na Vinohradech v něm našlo další výraznou hereckou tvář a Tomáš Pavelka během posledního roku na vinohradském jevišti znovu potvrdil, proč se o něm mezi kolegy i diváky mluví s uznáním a obdivem.
Co vlastně rozhodlo o tom, že jste po odchodu z dlouholetého angažmá ve Švandově divadle nezůstal tzv. „na volné noze“, jak jste si původně představoval?
Skutečně jsem chtěl zůstat chvíli mimo, přemýšlet… Rozhlížet se. To jsou ty chvíle před padesátkou... Nabídka z Vinohrad mě velmi překvapila a zaskočila. Představoval jsem si, že se vydám nějakým avantgardnějším, „divočejším“ směrem. Pak mě nalomilo zkoušet pro Studiovou scénu, k té jsem cítil přece jen menší respekt než k velkému jevišti. Když mi to nepůjde, říkal jsem si, menší scéna = menší ostuda. A potom jsem si přečetl hru Zvěstování Milana Uhdeho, a rázem bylo jasno. Kdybych neskočil po takové roli v takové hře, to bych snad ani nebyl herec! A tak jsem skočil, a máte mě tady.
A čím vás – kromě této nabídky – Divadlo na Vinohradech oslovilo? Jak si vás během roku získal jeho nezaměnitelný genius loci?
Zvěstování jsme zkoušeli na konci minulé sezony, byl máj, kolem svaté Ludmily zpívali kosi, pan režisér na mě byl hodný, kolegové báječní, laskaví a vstřícní, a když jsem cestou ze zkušebny v podkroví sem tam nakoukl z druhého balkonu, jak zkouší Tereza Terberová (kterou jsem učil na DAMU) Jenůfu, došlo mi, že se na ten velký, seriózní, důstojný a ctihodný divadelní dům těším.
Váš Karel Max v Uhdeho hře působí, jak píše kritika: „dostatečně groteskně, nešťastně i uboze…“. Jak jste Uhdeho text přečetl? Jako grotesku s nadsázkou a přesahem, nebo jako nadčasové podobenství?
Uhdeho Zvěstování mě nadchlo! Když jsem si ho četl, nahlas jsem se u toho smál. A to se mi zase tak často nestává. Z čehož plyne, že jsem si hru užíval především jako grotesku. Nicméně grotesku velmi hořkou. Příběhy lidí uvězněných v těžko snesitelných vztahových a existenčních poutech lze vyprávět různě. Milan Uhde své postavy přivádí do situací tak zoufalých, že se tomu prostě musíte smát. A to mě ohromně baví! Ostatně přijďte se podívat.
Tomáš Pavelka (Boris Čepurnoj) a Zuzana Vejvodová (Líza),
M. Gorkij: SluníčkářiPodobně společensky trefná je stále (znovu) i Gorkého hra Děti slunce, kterou Divadlo na Vinohradech uvádí pod názvem Sluníčkáři a v níž hrajete veterináře Čepurnoje…
Problém, kterým se Gorkého hra zabývá, vnímám jako velmi živý a závažný. Nedávno jsem o tom mluvil v jiném rozhovoru a vysvětloval jsem, že je to na jedné straně uklidňující, na druhé trochu děsivé, že se už před sto lety psalo o lidech, kteří mají ideály, nejsou lhostejní, morálka pro ně není sprosté slovo a nemyslí si, že jsou na světě jen proto, aby jedli, rozmnožovali se a hromadili majetky, a kteří přitom ale vůbec nerozumějí svému domovníkovi a nechápou, že je nechápe. Tehdy to byly děti slunce, dnes se jim říká sluníčkáři.
Jak vám přišlo do života vaše dnešní pedagogické působení na DAMU?
Profesor Jan Burian, šéf katedry činoherního divadla, oslovil před pár lety ředitele Švandova divadla Daniela Hrbka, aby vedl na DAMU ročník, a ten zase oslovil mě, abych u něj (společně s Apolenou Veldovou a Tomášem Töpferem) učil herectví.
Byl jsem dlouho přesvědčen, že jsme byli jako studenti cílevědomější, samostatnější, svědomitější a víc při věci než ti současní. Nedávno přišla na DAMU ve sborovně řeč na to, jak dělal náš ročník státnice – jeden z pedagogů prý tenkrát zakvílel: „Hlavně to musí všichni udělat, ať už vypadnou a je od nich konečně pokoj!“
Vzpomenete si na jevišti nebo i na DAMU na své pedagogy? Poznal jste ještě Petra Čepka i Věru Galatíkovou…
Vzpomínám na ně čím dál častěji. Je to asi tak, jako člověk čím dál víc přemýšlí o rodičích, když se blíží věku, kdy jej vychovávali, a víc a víc je obdivuje a váží si jich. Díky svým učitelům věřím tomu, že když je herec poctivý, pracovitý, odvážný a pokorný, má jeho práce smysl. Připomínám si jejich profesionalitu a oddanost divadlu – když mě trápí „umělecké pochybnosti“ nebo mě třeba tu a tam popadne lenora a něco odfláknu, napadne mě: Čepek by tě poslal někam, a Galatíková by tě tam rovnou nakopala! A když se ptáte na mé pedagogy, nemůžu nevzpomenout, že mě, ač krátce, učilo i několik vinohradských osobností – Daniela Kolářová, Jaroslav Satoranský a Tomáš Töpfer. Doufám, že jim tu nedělám ostudu.
Dokážete po několika letech „za katedrou“ odpovědět na častou otázku novinářů, jak se učí herectví?
Na otázku, jak učím herectví, se mi vlastně ani nechce odpovídat. Tři moji studenti dostali na Vinohradech angažmá a já mám strach, že by si to mohli přečíst a posmívat se mi. Zeptejte se jich. (A posmívat se budu já.)
Co nového vám o hercích a hereckém povolání v české kotlině obecně odhalila nedávno tolik diskutovaná televizní Bohéma, kde jste si zahrál postavu skvělého českého kameramana Jana Rotha?
Seriál Bohéma nevnímám jako dokument o hercích či lidech „kolem filmu“. Zajímá mě hlavně jako východisko či impulz k přemýšlení a k diskusi o tom, čím prošla česká společnost v letech, o kterých se na můj vkus stále málo píše a málo točí. A málo se o tom mluví. Ve školách třeba. Nebo v hospodách.
V režii Juraje Deáka nyní zkoušíte hlavní postavu Arnolfa v Molièrově komedii Škola žen. Jak často jste si podobný žánr klasické „molièrovské“ komedie zatím vyzkoušel?
Hrál jsem v Tartuffovi Michala Langa s výbornými Kamilem Halbichem, Ivanem Řezáčem a svou budoucí ženou Klárou Cibulkovou v hlavních rolích. Inscenace to tehdy byla, myslím, dost dobrá. Teoreticky bych tedy měl mít „na co navazovat“. Ale bude to pomalu dvacet let... Hrál jsem tam jednoho z víceméně nehratelných molièrovských milovníků a hrál jsem ho opravdu příšerně. Doufám, že jsem se za ta léta něčemu přiučil, že jsem trošku dovyzrál, otloukl se a zhutněl, a tak se tentokrát s klasikem utkám s lepším výsledkem!
V květnovém čísle rozhovor se Šárkou Vaculíkovou
