Reklamní plakát propagující Biograf Minuta
Již při otevření Městského divadla Královských Vinohradů roku 1907 bylo zřejmé, že kapacita budovy a prostorová dimenze jeviště nevyhovují všem uměleckým, provozním a ekonomickým představám, které s divadlem jeho budovatelé a uživatelé spojovali. Model vícesouborového divadla tísnícího se v jedné budově odvodil první ředitel Šubert ze své zkušenosti s mnohaletým vedením Národního divadla a prosazoval ho ekonomicky tak bezohledně, že tím přivodil svůj brzký konec. Která instituce si mohla – a i dnes může – dovolit platit více souborů, z nichž pouze jeden ten který večer hraje a inkasuje vstupné, zatímco ostatním jen „běží gáže“? Koneckonců i tradičně v naší zemi nejbohatěji dotované Národní divadlo muselo brzy expandovat ze své „Zlaté kapličky“ do dalších budov, což se nikdy neobešlo – a ani dnes neobchází – bez virválů.
A tak již druhý vinohradský ředitel Štech hledá nápravu vždy hladové divadelní kasy v získání pobočného provozu divadla. Stane se jím Bio Minuta, které je otevřeno v srpnu 1913 a zisky z promítání filmů dotují divadelní rozpočet až do října roku 1942, kdy bylo, jak vzpomíná tehdejší administrativní ředitel J. Hais: „... Městským divadlům odňato a odevzdáno Němci Schäferovi.“
Neufinancovatelné soužití činohry a zpěvohry (opery a operety) pod jednou střechou, byť i s anděly, neandělsky skončí roku 1919, kdy se po vyhrocené stávce a vášnivě veřejně prožívaném konfliktu podaří třetímu řediteli dr. Fuksovi a uměleckému šéfovi činohry Hilarovi vypudit z budovy operu a operetu, a etablovat tak Vinohradské divadlo v nově vzniklé republice jako největší divadelní dům specializovaný na činohru. V tomto postavení Vinohrady v českém divadelnictví zůstávají dodnes.
Program velké činohry do divadla s velkým a vysokým jevištěm a s velkým hledištěm (původně 1 350 diváků) přirozeně patří, je možné jej rozvíjet jen vlastním souborem, budujícím repertoár a hrajícím s oporou abonentského systému. Tyto výhody však přinášejí řadu nevýhod. Náklady na výpravu inscenace jsou značné a velký sál naplní publikum, které chodí „na jistotu“. Je-li však divadlo, zřizované ve veřejném zájmu a spolufinancované subvencemi z veřejných prostředků, současně také osvětovou a vzdělávací institucí s řadou společenských funkcí, nemůže uvádět jen „zaručené divácké tutovky“. V těchto rozporech tvorby a provozu, které jsou platné dodnes, se hledá už ve 20. letech řešení toho, co nazývá teatrolog Just „vinohradským kulatým čtvercem“ – jak plnit všechny kulturní povinnosti, a zároveň zůstat diváckým divadlem.
Přestavbou původního sálu hotelu Centrál
vzniklo v roce 1929 Komorní divadlo.Čtvrtý vinohradský ředitel dr. Jahn se svými spolupracovníky najde řešení ve vzniku druhé, komorní scény, která – takový je úmysl, od nějž se pak často pod provozním tlakem ustupuje – bude uvádět pro menší auditorium výlučnější repertoár. Velkorysou přestavbou sálu v Hotelu Centrál v Hybernské ulici č. 10, kde působil i legendární kabaret Červená sedma a pak kino, vzniklo roku 1929 podle návrhu arch. Kropáčka moderní nadzemní divadlo, které jako Komorní divadlo bylo přičleněno k Vinohradům, a vznikla tak Městská divadla pražská (MDP).
S výjimkou turbulentních válečných a těsně poválečných let toto uspořádání vydrželo až do roku 1950. V něm dojde k „militarizaci“ vinohradské budovy, která přejde pod správu Československé lidové armády. Firma MDP zůstane zachována Komornímu divadlu, ředitelem se zde stává režisér a překladatel Ornest, ke Komornímu je přičleněno Divadlo Komedie, roku 1962 pak divadlo ABC. Ornest je v rámci stranických čistek odvolán roku 1972, roku 1976 je provoz Komorního divadla jako „vlajkové lodi“ tzv. Ornestina ukončen pod záminkou špatného technického stavu. Méně známo již je, že roku 1977 je zavřené a chátrající divadlo vráceno Vinohradům, které v něm však nikdy neobnoví provoz a jejichž tehdejší vedení nechá proměnit nadzemní sál divadla v ruinu. Devastující proces završí podivné transakce devadesátých let – v jejich důsledku je divadelní sál zrušen a přestavěn na „snídaňárnu“ hotelu.
Již zmíněný administrativní ředitel Hais vzpomíná, že „… Družstvo (Městských divadel pražských) převzalo v květnu 1941 do své správy divadlo D 41, které bylo úředně uzavřeno a jehož ředitel E. F. Burian byl vězněn a zatčen až do konce války.“ Vinohrady přičlenily třetí scénu – Městské divadlo na Poříčí – ve snaze zachránit ji i její zaměstnance. Původnímu souboru ponechaly velkou míru samostatnosti. Doplatily na to patnáctiměsíčním zákazem hraní na velké scéně, ztrátou subvence, to vše za vedení okupační mocí dosazeného pátého ředitele dr. Říhy.
Roku 1965 se vinohradská budova definitivně vrací městu Praha, ale bez komorní scény. Až teprve roku 1981, kdy ze zvůle další okupační moci bylo zrušeno Státní divadelní studio, je k Vinohradům přičleněn Činoherní klub. Ke cti tehdejšího vinohradského ředitele Míky patří, že nesplnil normalizační úkol „rozpustit“ svébytný, i když vyhazovy zdecimovaný soubor, ke cti uměleckého šéfa „Činoheráku“ Daňka a všech zaměstnanců patří zase to, že přežili na zájezdech několik let protahovanou rekonstrukci sálku ve Smečkách. Roku 1990 získal Činoherní klub zpět svou samostatnost.
Po ztrátě Komorního divadla roku 1950 se již Vinohrady pobočné komorní scény nedočkaly. Autorovi těchto řádků se z mnoha důvodů nepodařilo jako řediteli MDP restituovat v první polovině 90. let tento divadelní podnik v prvorepublikové podobě. Roku 1996 byla podle návrhu scénografa Glogra zrekonstruována v podkroví vinohradské budovy tzv. „nová zkušebna“, kde vznikají komorní studiové inscenace. Za současného vedení DnV byl prostor proměněn ve Studiovou scénu a projektem Česká a slovenská komorní hra byl vytvořen její repertoár. Studiová scéna však rozhodně plnohodnotně neřeší potřebu vybaveného komorního sálu pro cca 300 diváků.
