Ü
2016 2017

ČERVENEC

SRPEN

ŘÍJEN

LISTOPAD

ZÁŘÍ

PROSINEC

ČERVENEC

SRPEN

ZÁŘÍ

ŘÍJEN

LISTOPAD

PROSINEC

DIVADLO NA VINOHRADECH 2016/II - ŘÍJEN Divadelní měsíčník, Vydává divadlo na Vinohradech

 

ROZHOVOR Dobrá komedie, to je přesná matematikaRobert TamchynaJan Dušek na zkoušce komedie Když ptáčka lapají...

Chtěl bych se mu dívat přes rameno, když skicuje návrhy kostýmů nebo s tužkou v ruce přemýšlí o nové inscenaci. Zajímalo by mě, jestli má tahy rukou tak rychlé, jak odpovídá na otázky. Stručně a výstižně. „Když se potkám se stejným režisérem, pokaždé je to znovu poprvé, jen se snažíme nedělat stejné chyby,“ komentuje dlouholetou spolupráci s Tomášem Töpferem scénograf a kostýmní výtvarník Jan Dušek. Oba se nyní potkávají na zkouškách nového nastudování Feydeauovy komedie Když ptáčka lapají…

Co je základem úspěšné týmové spolupráce z pohledu scénografa a kostýmního výtvarníka?

Mně se nejlíp pracuje s partnery, kteří na sebe vzájemně navazují a vyžadují ode mě, abych to dělal stejně. To není skládačka ve smyslu, že ten dělá to a ten zas tohle. Základem je plynulé navazování na myšlenky a nápady dalších lidí v týmu. Bez toho to nejde. Jedině tak je možné, aby výsledek byl dohromady lepší, než jsou naše individuální schopnosti.

K Feydeauovi se na jevišti vracíte opakovaně. Jaká jsou pravidla, která musí scénograf dobré bulvární komedie respektovat?

Feydeau, to je na divadle něco podobného jako Václav Havel. Matematika. Tady je na milimetr a s hodinářskou přesností spočítané, z jakých dveří kam a jak daleko. Tomáš Töpfer jako režisér si dělá legraci, že pro něj musím neustále dělat nějaké dveře. Navíc tahle hra je zvláštní v tom, že přes ty dveře chodí samé katastrofy. A při své práci musím stále respektovat pravidlo, že divák v hledišti vidí a ví, že se blíží katastrofa, dřív než herec, na kterého se ta pohroma řítí.

Klasická teorie gagu?

Aby se divák mohl bavit, musí mít přehled o situaci za zavřenými dveřmi. Vlastně v tu chvíli už ví o něco víc než postava, na kterou se to teprve chystá. Tomáš na zkouškách rád opakuje slavný citát: „Komedie je tragédie, která se stane někomu jinému.“ A tahle komedie tomu přesně odpovídá. Francouzi mají jedno krásné slovo, totiž že Feydeau je trošku „přehnaný“. Ale v tom je taky jeho kouzlo! Nesmíme už nic víc přehánět a inscenovat grotesku.

›Kostým ještě nikdy nikoho nezachránil, herec s sebou musí na jeviště přinést tajemství.

Stačí se nechat vést textem a respektovat autora?

Nenásobit a nezdůrazňovat. Proč taky? Není to potřeba. Vždyť pro mě je sama hra pokaždé hlavním důvodem a taky návodem k tomu, jak vybudovat na jevišti prostor, ve kterém její text adekvátně zazní. Dělám prostor pro text a pro akci, která z textu vychází. Všechno, co si vymyslím, už je ve scénáři. Nechám se jen vést. Musím najít klíč k jednotlivým situacím a teprve z toho pak vznikne celý projekt a scéna.

Scéna Jana Duška k inscenaci Čapkova LoupežníkaNa stejném textu už jste s Tomášem Töpferem před lety pracoval… Zakazujete si vzpomínat na společnou práci, anebo z ní naopak vycházíte?

Pokaždé mám před sebou čistý stůl a trauma prázdného papíru. Zapomínám, že jsem někdy něco dělal.

Je to vůbec možné?

Jistě. Mám zkušenosti, znám technologii, ale nápady jsou pokaždé jiné. Jako jsou jiní herci, divadlo i doba, kdy na té inscenaci pracuju. Třeba Hamleta jsem dělal sedmkrát nebo osmkrát, každý byl úplně jiný, v jiném kontextu, v jiné době, s jiným režisérem.

Proč se vašemu jevištnímu stylu vlastně začalo říkat akční scénografie?

Když jsem koncem 60. let končil školu, nastupoval do Ostravy a světově proslulým se stával zejména na Šumpersku, frčely v té době ve scénografii hlavně pompézní hrady a zámky. A do toho já s vírou, že umění lze udělat z čehokoli, že nepotřebuji nic, jen zfanatizované herce a režiséry, kteří dokážou dávat běžným věcem smysl jednáním – akcí – na scéně. Dostal jsem například od Svazarmu padák, který odehrál celou scénu, odehrál sníh v zákopech stejně jako závoj nevěsty.

V jednom rozhovoru jste velmi přesně odpovídal na otázku, jak se na jevišti transformuje krása…

Vzpomínám si, že kdysi v Divadle Na zábradlí – ale bylo to univerzální pro všechna divadla – byl paragraf, že výtvarník zodpovídá za dobovou věrnost a slohovou čistotu.

Ale to je přece nesmysl!

Samozřejmě že ano, ale byla to taková dobová floskule. Hned jsem se toho chytil. Tady nezůstane kámen na kameni. A nezůstal. Evald Schorm na to řekl: „Podívej se, ty netrpíš estetikou, ty ji děláš.“ A ono to tak je. To, co bylo jednou ošklivé, za pět let je estetické a je to krása. Krása je tak proměnlivá kategorie! Podívejte, je nesmysl navrhovat průhledný kostým, který má být sexy; výsledek je pak jen hloupě lascivní. Erotika v divadle sestává z detailů, sebevědomá žena dokáže zahrát erotickou scénu v čemkoli. A to platí o kostýmech obecně. Jsou herci, kterým necháte ušít nádherný kostým knížete, zkusíte jim ho – a zjistíte, že v něm vypadají, jako by spali v kanálech. A naopak, i prostěradlo může vypadat jako honosná antická tóga. Krása na jevišti se hraje. Kostým ještě nikdy nikoho nezachránil, herec s sebou totiž musí na jeviště přinést tajemství. Jinak je jen prázdná nádoba.

O herectví se říká, že je to velmi nesvobodné a závislé povolání, ale neplatí to svým způsobem o vaší práci a vašem umění zrovna tak?

Scénograf může vymyslet cokoli, a nakonec je odkázán na herce, na tanečníka, zpěváka, na tělo živého umělce. Je to až herec, díky němuž se kostým rozžije. Proto se svou prací snažím spoluvytvářet představení, nelámu si hlavu tím, jestli tvořím v tomto stylu, nebo v onom, dělám věci tak, jak jsou pro inscenaci a herce třeba. Jsem možná až příliš flexibilní, ale scénograf musí být připravený na všechno. Jakmile mu jde jen o to, aby se na jevišti realizovaly jeho pěkné kresbičky, je ztracen on i dotyčné divadlo.

S využitím rozhovoru Veroniky Bednářové

V listopadovém čísle rozhovor s Jurajem Deákem, režisérem a uměleckým šéfem Divadla na Vinohradech

Þ