Už nějakou dobu spolupracujete s Divadlem na Vinohradech jako kurátorka scénografických výstav, konaných ve foyeru divadla. Jaké výstavy jste dosud připravila?
Vedení Divadla na Vinohradech se před několika lety rozhodlo představit návštěvníkům jednu z klíčových složek zdejších inscenací – scénografii a kostýmní výtvarnictví – a přizvalo mne ke spolupráci. Chtěli jsme předvést skici, finální kresby, koláže či malby, které předcházejí výrobě scénických objektů, dekorací, rekvizit nebo oděvů pro dramatické postavy. Dějinami a teorií scénografie se zabývám už dlouho, čtvrt století jsem pracovala v divadelním oddělení Národního muzea a stejně dlouho o tomto oboru přednáším. Byla jsem proto touto nabídkou potěšena, scénografie jako disciplína je nedílnou a významnou součástí inscenace, ale jména výtvarných umělců zpravidla nejsou obecně známá.
DnV bylo a je přední pražskou scénou, proto se tady i ve výtvarném oboru vždy střídaly nejvýznamnější osobnosti. V prvních dvou výstavách jsme předvedli práce poválečné generace scénografů a osobností druhé poloviny 20. století, následovalo dílo scénických výtvarníků působících zde v prvních patnácti letech nového tisíciletí, na němž se ukázala proměna tohoto dramaticko-výtvarného oboru v digitálním věku. Další výstavy pak byly věnovány významným umělcům – Jarmile Konečné, Zbyňku Kolářovi, Josefovi a Adolfovi Wenigům.
Která z osobností, jejichž dílo jsme zatím vystavovali, je vám nejbližší? Znáte někoho z těchto umělců osobně?
Je to nelehká otázka, protože většina scénografů zde působících patřila ke špičce oboru a každá osobnost významně přispěla odlišným viděním, metodou pojetí, zpracováním scénického prostoru i kostýmů. Za klíčové postavy pro výtvarný charakter DnV považuji Františka Tröstera nebo Zbyňka Koláře, především pro jejich jedinečnou imaginativní práci se scénickým objektem a schopnost vytvořit mimořádně působivou jevištní atmosféru pomocí světla a projekce. Ze současných umělců dobře znám Karla Glogra, dlouholetého vinohradského šéfa výpravy, Janu Zbořilovou, jejíž kostýmy a scéna vždy zásadně podpořily interpretaci dramatického textu, nebo Jana Duška, který svou metodu akční, proměnné a inspirativní scénografie vyučuje na katedře scénografie DAMU. Měla bych ale jmenovat i řadu dalších…
V současné době pracujete na přípravě další výstavy. O jaký projekt jde?
Je mi velkou ctí, že mohu nyní připravovat výstavu scénického díla Josefa Čapka, a to právě zde, kde působil jeho bratr Karel jako dramaturg a režisér. Dílo Josefa Čapka patří k vrcholným ukázkám českého meziválečného avantgardního scénického výtvarnictví. Malířskou scénografií navazoval na slavná období scénografie baroka a druhé poloviny 19. století, jeho scéna však nezachycovala realistickou podobu dějiště, nýbrž šlo o stylizovaný antiiluzivní abstrahovaný obraz, který především podporoval režijní interpretaci a byl zároveň divácky srozumitelný. Jeho scény jsou naplněny vlídným humorem, nadsázkou, ironií a charakteristickou poetikou. V kostýmních návrzích provedených bravurní kresbou často portrétoval konkrétního herce, karikoval typické rysy postavy nebo tváře. Ke kresbě, která působí jako velmi jednoduchá a samozřejmá, došel pokorným hledáním a důmyslnou stylizací.
Věřím, že diváky potěšíme, a srdečně zvu všechny na vernisáž v sobotu 18. listopadu v 18 hodin do foyeru na I. balkoně.
