Karolina Slunéčková (Mary Warrenová)
a Otakar Brousek (John Proctor), A. Miller,
Hon na čarodějnice, r. Jan Strejček, 1961
Už dávno jsme připravovali dnes již klasickou hru amerického dramatika Arthura Millera Čarodějky ze Salemu (The Crucible), když jsme se v červnu letošního roku dozvěděli, že se ocitla v nejužších nominacích na prestižní cenu Tony Awards, broadwayskou divadelní obdobu Oscara, udělovanou v kategorii „Revival of play“ nejlepším znovu nastudovaným textům. A to tato hra svého prvního „Tonyho“ získala jako čerstvá novinka už roku 1953!
Nominace hry, opírající se o její nová nastudování (například ve vídeňském Burgtheatru), jen potvrdila schopnost textu po šedesáti pěti letech aktuálně promluvit ke složitostem dnešního života. Loňským slovem roku se stal hrozivý pojem „postpravda“, trollové všech zemí se spojují v nových médiích a roztáčejí další bitvy hybridní války, která v ledasčem připomíná studenou válku v její akutní fázi.
Na pocity a obavy současníků reagoval tehdy ve své hře Miller pomocí apokryfu. Hra pojednává o skutečných historických událostech, k nimž došlo na konci 17. století v americkém Salemu (Massachusetts). Salemský případ honu na domnělé čarodějnice je ojedinělým projevem inkvizičního procesu v Americe na úsvitu její demokracie. Příběh zfanatizovaných dívek, kterým bylo dogmatiky dopřáno sluchu a svými udáními o domnělých stycích s ďáblem pak držely v šachu celou obec, byl mnohokrát zpracován. Millerova hra ctí historické okolnosti, je však výrazným obrazem vedoucím nás k úvahám o nebezpečí, které představuje zneužití demokratických institucí fanatickými populisty.
Emocionálně silné příběhy hrdinů, jejichž soukromé životy se rozpadají pod dogmaticky stupňovaným tlakem společenství a kteří prohrávají svá mravní dilemata ve snaze zachránit život svých blízkých, i dnes vzruší každého citlivějšího diváka. Pojmu „hon na čarodějnice“ rozumíme dnes asi lépe než naši předkové, veškeré historické vědomí nás však před nebezpečím fanatismu, rozdělujícího lidskou pospolitost na „naše“ a „cizí“, nedokáže ubránit.
Světla Svozilová (Tituba)a Vladimír Hlavatý (pastor John Hale)
v inscenaci Hon na čarodějniceZa železnou oponou bránil se americký intelektuál A. Miller, sám vyšetřovaný neblaze proslulým Výborem pro neamerickou činnost, tomu, co – o několik let později – vyjádřil československý intelektuál D. Tatarka názvem své slavné knihy Démon souhlasu. Onomu pokušení zjednat si domnělý klid a bezpečí v zásadě formálním vyjádřením konformity s názorem, s ideologií, se zjevnou lží. Hrdinové hry si zachrání život, pokud veřejně potvrdí, že viděli v Salemu řádit ďábla – tedy pokud zalžou. Pravda bude naopak považována za jasný důkaz, že jsou sami ďáblovými spřeženci. Prohlášení loajality a konformity u Výboru pro neamerickou činnost v té době pronesli také významný Millerův spolupracovník E. Kazan či slavný dramatik B. Brecht. Ten svou zkušenost z pokušení „démona souhlasu“ zpracoval ve hře o Galileovi, kterého nechal odvolat, ve shodě s historickou pravdou, očividnou pravdu. Ve stejné době na naší straně železné opony psaly tisíce lidí petice podporující justiční vraždu M. Horákové, ostatně vinohradský soubor se zkompromitoval požadavkem „nejvyššího trestu“ pro J. Štěpničkovou. Týž soubor, generace dobově slavné inscenace Fadějevovy Mladé gardy, kde je udavačství v zájmu strany oslaveno jako etický čin, nastuduje v roce 1961, jako gesto poznání, Millerovovo drama poprvé v Československu. Herci, kteří prošli strmým názorovým vývojem, pak při stranických prověrkách začátku 70. let také stanou před svým „salemským soudem“ – prověrkovými komisemi. „Viděl jsi ďábla? Souhlasíš s okupací? Točí se, nebo netočí?“
„Z dobrých, ba vznešených úmyslů vytvořili Salemští společenský řád, směs státní a náboženské moci, jejímž úkolem bylo udržovat obec pohromadě a bránit nesvornosti, která by je vystavila zkáze od hmotných či ideologických nepřátel. Došlo ale k tomu, že řád utlačoval lidi tíživěji, než vyžadovala domnělá nebezpečí. Honem na čarodějnice se pak zvráceně projevila panika, které propadly všechny vrstvy, jakmile se vážky vychýlily k větší osobní svobodě. Salemská tragédie vznikla z tohoto paradoxu, pod jehož vládou stále žijeme a který nedokážeme vyřešit.“ Tolik Arthur Miller v roce 1953. A my dnes, v době „postpravdivé?“
V inscenaci Juraje Deáka, jejíž premiéru připravujeme na 20. prosince, uvidíte Tomáše Pavelku, Andreu Elsnerovou, Svatopluka Skopala, Janu Kotrbatou, Igora Bareše, Terezu Terberovou, Jaroslava Satoranského, Evu Režnarovou, Dennyho Ratajského, Šárku Vaculíkovou a další herce
